Z Abel Tasmanu jsem jela zpět do Christchurche pro postel, abych měla kde spát, protože na příští dva týdny bylo v plánu najít si práci v sadu.
Šlo to docela rychle, napsala jsem do jedné agentury a za chvíli mi volali, jestli nechci sbírat třešně. Tak jasně že chci, Lepší než jabka.
Podmínkou ale bylo, že musím do Alexandry, kde je ten sad, dorazit do 17.00. Cesta tam z Christchurche trvá víc než 5 hodin při ideálních podmínkách a bylo 10.30, takže za půl hoďky jsem se sbalila a vyrazila na cestu.
Poprvé v životě jsem nebyla já to pomalé auto, za kterým se tvoří kolona.
Tak si to jedu o sto šest, se sevřenýma půlkama předjíždím jedno auto za druhým, jsem skoro v polovině, když mi přijde sms, že ta schůzka se přesouvá na 16.00, což samozřejmě nestíhám, že jo.
Ale že prej můžu přijít další den. Nakonec se mi to hodilo, protože jsem zrovna projížděla kolem Mt. Cooku, kde už jsem sice byla s Michalem, ale to bylo hnusně, takže nebyl vidět. Tak jsem si udělala zajížďku.
Lake Pukaki
A Mt. Cook vzadu.
A tady v celé své kráse.
V příštím životě na něj vylezu.
A ještě jednou Sir Hillary a Mt. Cook.
A pak dál směr Alexandra...Lindiss Pass.
Okolí Alexandry.
Další den jsem podepsala smlouvu a rovnou jsem v sadu zůstala bydlet.
Můj domov na dva týdny.
Bydlela jsem tam se dvěma klukama německýma, tak jsem se přiučila pár důležitých frází jako Was geht ab? (Jak to jde?), Fick dich (Jdi do prdele.) nebo Ich möchte ein bier (Chci pivo).
Ráno bylo třeba vstávat v 5 a protože jsem bydlela v jablečném sadu, tak jsem do třešňového musela dojíždět. Začínalo se v 6 a později o půl sedmé. Docela peklo po dlouhé době, takhle vstávat.
V sadu dostanete kýbl a žebřík, poučení jak velké třešně sbírat, některé dny minimálně 26mm a jen ty nejtmavší, jiné stačilo 24mm a barva jakákoliv.
Umývat si ovoce a zeleninu asi má smysl.
Třešně to byly obrovské. Za dva dny jsem jich snědla tolik, jak za celý život ne. Nesměli jsme totiž dávat do kýblu třešně bez stopek, měli jsme je házet na zem, ale na to jsem neměla srdce.
Východ slunce v sadu se může zdát jako romantika, ale je taková kosa a máte tak zmrzlé ruce, že se vám chce brečet a zavolat mamce, ať pro vás přijede.
Pak se ale oteplí a je vám zas vedro k padnutí. Jenže pořád lepší než to ráno.
Minimální počet kýblů za den nebyl určený, platili minimální mzdu ($14,25/h), ale pokud nasbíral někdo víc než 20 kbelíků za den, tak měl 6 dolarů za kýbl, což se vyplatilo makat rychleji. Ale to nebyl můj případ...
Za ty dva týdny jsem nasbírala cca 1 tunu třešní, ti rychlejší i víc než 1,5 tuny.
Čekání na vedoucího Boba.
Ve 12 přestávka na oběd...
...a pak ve 3 fajrunt a hurá k řece.
V neděli jsme měli volno, takže v sobotu večer piknik po Zélandsku.
V neděli do Cromwellu na trhy.
A odpoledne jen zevl doma.
Když v noci pršelo, tak ráno přiletěl vrtulník, aby třešně vysušil.
Starý sad jednou ráno.
Poslední šichta a závěrečné pivo s Katkou, jedinou (samo kromě mě) Češkou na sadu. Jinak bylo zastoupení mezi sběrači celkem široké. Byli tam lidi z Francie, Švédska, Japonska, Kanady, Anglie, Mexika atd.
Dva týdny totální pohody, velká konkurence babysittingu!
Žádné komentáře:
Okomentovat