Žádost o vízum

Jak už jsem psala, rozhodla jsem se na Zélandu zůstat. To ale není jen tak. Trvalo mi to dva týdny rozhodnout se, jestli tady zůstat nebo ne. Dva týdny neustálého přemýšlení, srovnávaní, hodnocení, diskutování s rodinou a kamarády (tímto díky!), kdy jeden den jste zcela rozhodnuti vrátit se a druhý den není nic jasnějšího, než že zůstáváte, jenže třetí den už to zas tak jasné není a když se tyto pocity začnou střídat každou hodinu, tak za chvíli vám už z toho docela slušně hrabe. To si pak říkáte, že bude možná jednodušší hodit si mincí. Nakonec však ale usoudíte, že to je blbost protože v hloubi duše stejně víte, že chcete, aby vám padl orel, a co kdyby vám náhodou padla hlava, že jo? Takže po dvou týdnech to konečně rozseknete a oznámíte co největšímu počtu lidí, abyste už to nemohli změnit. 

Jakmile učiníte toto nelehké rozhodnutí – tedy zůstat tisíce kilometrů od domova a doslova na nejvzdálenějším místě na světě od Prahy, od všech kamarádů a celé rodiny, všech těch kulturních a přírodních zvyklostí, které máte tak rádi (Vánoce v zimě; vánoční trhy; sníh; léto v létě; jaro na jaře; české pivo; chleba; historické budovy, turistické značky; autobusy a vlaky, kterýma se dostanete úplně všude, a které jsou doopravdy levnější než doprava autem – to, že mají často zpoždění a jsou přecpané je sice naprd, ale to byste jim v zemi, kde je veřejná doprava značně omezená a dražší než auto, úplně klidně odpustili; nedělní pohádky na ČT1, Robin Hoodovské lesy bez palem plné praváků, Vysoké Tatry dvakrát ročně, možnost doletět do dvou hodin skoro kamkoliv po Evropě a prostě spoustu dalších věcí – říkáte si „Jo! Zůstávám na Zélándu! Však co, když tak se můžu vždycky vrátit domů.“ , což vám taky řeklo 100% kamarádů a rodinných příslušníků. Jeeenže...

To, že zůstáváte není vůbec tak jisté a šance, že se vrátíte domů dřív než byste chtěli, je vlastně dost velká.

Nový Zéland si prozřetelně hlídá, koho si tady nechá a koho ne. Abych tu mohla zůstat, musím dostat vízum, protože to moje aktuální končí začátkem července. Existuje spousta druhů víz, o která můžete požádat. Po prostudování mých možností bylo jasné, že pokud mám šanci nějaké vízum získat, tak je to vízum partnerské. Od kámošů, kteří partnership dostali, jsem věděla, že budeme potřebovat spoustu důkazů o našem vztahu. Takže jsme se s Reubenem fotili u každé blbosti, schovávali si účtenky např. za letenku, na které jsou naše obě jména apod. Minulý týden ve čtvrtek jsem žádost podala. Nevěřili byste, kolik je toho potřeba.

Kromě formulářů, ověřené kopie mého pasu apod. jsme museli doložit důkaz o tom, že spolu bydlíme, takže kopie nájemní smlouvy a dopis od spolubydlícího Paula, ve kterém to potvrzuje a popisuje, jak nás viděl společně vařit a dělat domácí práce atd. atd. Další dopis potvrzující náš vztah napsali Reubenovi rodiče, Belinda, naši sousedi s jejichž dcerou dělám logopedická cvičení a učitelka z Island Bay school. Poslední tři jmenovaní taky napsali o tom, že dobrovolničím v místní škole, a že dělám logopedii s Theou, a jak jsem skvělá, a že budu pro Nový Zéland zcela jistě velkým přínosem. Moc hezky to napsali, sousedi dokonce plné dva listy A4. Výpis z rejstříku trestu je taky potřeba, jenže oproti Česku, kde ho dostanete na počkání, to trvá ze Zélandu až měsíc. Musíte poslat žádost s ověřeným podpisem od notáře do Austrálie, kde je nejbližší česká ambasáda a čekat až vám to pošlou zpět. Já už jsem výpis naštěstí měla z dřívějška, jenže jen česky, takže ho bylo potřeba nechat úředně přeložit (70$). Dále jsem musela jít na lékařské vyšetření, kde mi dělali testy na všechno možné včetně HIV a rentgenu hrudníku (465$). Kromě společných fotek, scanu pohledu, který jsme posílali našim, společných účtenek, dokladu o společném bankovním účtu, chce imigrační taky jakýkoliv důkaz o společné komunikaci mezi partnery, takže emaily a podobně. Zašli jsme do 2degrees, což je místní mobilní operátor a chtěli výpis všech sms mezi našimi čísly, jenže to oni prej nemůžou, to může jen policie, když k tomu má důvod. Důvod se mi policii dávat nechtělo, tak jsem si stáhla asi 6 různých aplikací na stažení sms z mobilu do PC, než jsem našla jednu, která fungovala (SMS Backup+ kdyby někdo potřeboval). Navíc jsem jim tam nacpala kopii mojeho diplomu, CV a reference od bývalých zaměstnavatelů. Nakonec měla složka se žádostí asi 60 stránek, včetně 10 listů popsaných z obou stran kopií našich smsek a tří stránkového dopisu o historii, současnosti a budoucnosti našeho vztahu.

Po skoro dvou týdnech jsme konečně sehnali všechno, co jsme potřebovali, zaplatili 360$ poplatek za žádost a teď jen čekat na výsledek (doufám, že kladný, když už to stálo víc jak 16 000Kč!). Na vyřízení mají 25 pracovních dní.

Člověk by řekl, že podstupovat tohle všechno a platit tolik peněz po třech měsících vztahu, je tak trošku pošahané. A ono taky je... Ale však co, jak praví Egypťan Synuhet: 

"O zítřku předem nikdo nic neví."