Devonport

Ve čtvrtek jsem jako každý správný nezaměstnaný člověk vyrazila na nákupy a odměnila se botami na hory. Svoje staré jsem si sem nedovezla, nebylo místo v batohu a stejně už za sebou měly hodně přes 1000 km. Kdybych ale věděla místní ceny, tak bych je asi ještě někam vmáčkla. Ty nejlevnější stojí tak 4000 Kč. Klasické kožené pohorky tady vyjdou na 8-9 litříků. Naštěstí zrovna měli v místním Sportu akci na všechny boty, takže jsem si koupila Salomony za 5000, zlevněné z 6300. U nás stojí tak 3500. 

Musím to přestat přepočítávat. Ale stejně je to drahé ty boty vzhledem k tomu, že cena kožených pohorek je jedna třetina ceny našeho auta...

Ano...nemožné se stalo skutečným a my si konečně koupili auto. V pátek jsme sedli na trajekt a jeli se podívat na auto v Devonportu, jedné z nejhezčích částí Aucklandu, tak jsme si z toho rovnou udělali výlet.

Běžný strom v parku.

 

Všichni tady nosí uniformy, každá škola má svoje vlastní origoš. 

Kdyby neměli ty batohy, tak bych si myslela, že jsem v jiném století.

Devonport a vzadu centrum Aucklandu v mracích.

No neposadili byste se tam hned?

  Navíc s takovým výhledem...

 Na pláži jsme našli pár živočichů.

Tohle není želé.

Netušíte co to je? Píchla jsem do toho klackem a bylo to celkem měkké, něco jak kuřecí prsa.

Tady mušle moc dlouho hledat nemusíte...

...jedna vedle druhé. 

Bylo tak 13 stupňů. Novozélanďani nerozlišují jestli je léto nebo zima...svítí slunko? Šup do kraťas a na nohy žabky nebo radši vůbec nic. Děcka tak do 15 let tady chodí často boso normálně po ulici, v supermarketu...

Až budu velká, tak chci mít taky takový domek na pláži.

O půl šesté už se začalo stmívat a my měli prohlídku auta až v 6, takže jsme prd viděli, ale to je celkem jedno, protože stejně autům rozumíme jako koza náklaďáku. Projela jsem se v něm, všechno se zdálo ok, tak jsme se rozhodli ho koupit. Jenže už byla zavřená pošta - tady se všechno vyřizuje na poště - tak jsme koupi domluvili na sobotu.

Cestou zpátky z trajektu...

V sobotu jsme přijeli k těm lidem domů, uvařili nám čaj, pokecali jsme s jejich taťkou o tom, jak byl v Praze, okradli ho v metru a pak strávil 2 dny na letišti bez peněz, vyplnili jsme online formulář na netu, dali jim peníze, zajeli na poštu, tam vyplnili papírový formulář, zaplatili asi 150 kč za přepis a Nissan je náš. Novozélanďani si nepotrpí na papírovaní, což je dost super.

Domů už jsme si to frčeli ve vlastním.

Fotku auta brzo dodám, tady je vnitřek, je to automat, takže jak autíčko na pouti. Zařadíš D - drive a jedeš, zařadíš P - park a stojíš. Je to dost divné neřadit, ale např. když se rozjíždíš do kopce, tak jen pustíš brzdu a přidáš plyn a ani trochu to necouvne. 

Tak už mám auto i boty, nezbývá než příští víkend někam vyrazit. Juchůůůů.