Konečně jsem se dostala k blogu. To víte, bezdomovci to nemají jednoduché... Už skoro dva týdny bydlím v autě nebo u různých lidí (díky za couchsurfing!)
Po pár dnech strávených u Koida - studenta veteriny z Malajsie, jsem se vydala do Wellingtonu, kde byl předpoklad pro koupi auta mnohem větší. Na netu jsem našla inzerát na Hondu za slušnou cenu, tak jsem si domluvila prohlídku. Na můj pozdní požadavek na couchsurfingu nikdo neodpovídal, tak jsem se ubytovala v hostelu. Prohlídka proběhla v pohodě, prodejce naštěstí nebyl Ind, ale kiwák Tony. Auto jsem důkladně prohlídla - i pod kapotu jsem se koukla, aby se neřeklo a pak mi Tony dal klíče, ať se jedu projet. Sama! Ani mě tak nepřekvapila jeho důvěřivost (lidi tady běžně nezamykají domy), ale vůbec Wellington neznám, takže bych nejspíš netrefila zpátky. Po projížďce jsem mu řekla, že se mi auto líbí, ale že mám ještě jednu prohlídku (potřebovala jsem získat čas, abych moje poznatky o autě zkonzultovala s taťkou, že jo) a že se mu ještě ozvu. Tony na to, že OK a ještě zdůraznil výhodu auto, totiž střešního nosiče, třeba na kajak prej.
Po konzultaci jsem se rozhodla, že to koupím, tak jsem napsala Tonymu, že mám zájem a usmlouvala jsem cenu na 3000$. Původně chtěl 3300.
Večer měli setkání Češi, kteří bydlí ve Wellingtonu, tak jsem se k nim přifařila. Ještě než jsem na setkání odešla, tak jsem si naivně připravila pyžamo a věci na osprchování, abych nikoho nebudila, až v noci přijdu (byl to pokoj pro 6 holek). Přišla jsem o půl jedné a byla jsem první. Dvě holky dokonce nepřišly vůbec :D
V neděli si jdu pro auto, že ho přepíšem online (jak jsem psala v minulém příspěvku). Jenže jsem nevěděla, že online to jde jen těm, co mají NZ řidičák. Ostatní musí zajít vyplnit formulář na poštu. Jenže v neděli je pošta zavřená, tak jsem musela počkat do pondělka.
Vyslala jsem teda last minute požadavek na couchsurfing. Ozval se mi cyklista a ragbista Donald. Shodou okolností mu poslala požadavek ještě jedna Češka a on nás přijal obě. Přijel pro nás na nádraží. Z auta vylezl dost srandovní týpek s postavou Josefa Váni v dresu na ragby, což je asi jeho oblíbené oblečení, protože v něm byl i další dva dny.
Ta Češka Hanka byla fajn, tak jsme společně prošly Wellington a po koupi auta jsme zajely k moři.
V muzeu Te Papa.
Můj oblíbený exponát.
Tak a to je ono, moje druhé auto.
Nepřehlédněte ten balkón!
Večer jsme chtěly Donaldovi udělat bramboráky, ale on že ne, že nám udělá večeři. Takhle se tu peče kuře. Koupíte i s nádivkou kuře v pytli a rovnou strčíte do trouby.
V úterý jsem vyrazila směr Palmerston. V plánu bylo zdržet se tam pár dní, pokusit se najít si práci v sadu nebo na vinici a vyrazit směr východ k moři, kde je vinic nejvíc.
Jenže...
Narazila jsem na inzerát, ve kterém hledali nanny ve Wellingtonu, přesně na dobu, kterou chci zůstat na Zélandu, a navíc s vlastním bydlením. Tak jsem odpověděla, spíš jen ze zvědavosti. No a druhý den mi přišla odpověď, že už museli stáhnout inzerát, že jim přišlo strašně moc odpovědí a že už měli pohovor s jednou slečnou, která se jim líbila, ale že pak jim přišel můj email, a že se jim moc libí můj životopis atd. Takže jsem měla pohovor přes telefon, což je peklo v cizím jazyce a hned jsem taky na první otázku odpověděla úplně něco jiného. Ale asi to nebylo tak hrozné, protože se zítra stěhuju do Wellingtonu. A víte kde budu bydlet? Přesně 900 metrů od moře, které je na těch fotkách výše:)
A tohle jsou oni.
Jen doufám, že nejhorší děti na Zélandu už jsem potkala v Aucklandu.
Pobyt na Novém Zélandu byl jedno velké dobrodružství! Koupě auta ve Wellingtonu byla zážitek sám o sobě – od zkušební jízdy až po vyřizování formalit na poště. Couchsurfing mi pomohl potkat skvělé lidi, jako třeba Donalda, který nás hostil i s další Češkou Hankou. Wellington, výlety k moři a nakonec práce jako nanny blízko pláže – splněný sen! Na takové cestování je fajn mít spolehlivý batoh, který zvládne všechny přesuny i výlety.
OdpovědětVymazat