Čtyřikrát měř, jednou řež

V pondělí ráno jsem naběhla k sousedovi pro nářadí, že se pustím do té postele. 

Začala jsem v 11 dopoledne a říkala jsem si, že kolem afternoon tea (rozuměj odpolední svačina) to bude hotové. Prdlačky. 

První zádrhel přišel hned ze startu, když jsem se snažila vymontovat sedačky z auta.

Nejdříve jsem neměla správný klíč, pak jsem ho sehnala od druhého souseda, jenže mi chyběly svaly. Tak jsem povolala prvního souseda, jenže ty šrouby byly tak utažené, že ani s pomocí vrtačky to nešlo a po skoro dvou hodinách drbaček jsem auto odvezla do servisu. V prvním servisu mi řekli, že mají čas až 19.prosince. V druhém mi řekli, že zrovna nemají čas, ať tam auto nechám, a že tak do hodiny, hodiny a půl mi zavolají až to bude. No tak ok teda. Ale pro jistotu jsem chtěla, ať mi dají potvrzení, že tam auto i s klíčema nechávám. Týpek na mě čuměl, že co to jako po něm chcu, že jsme na Zélandu, a že tady si lidi věří. No jo kámo, ale já jsem z Evropy a třetí auto už si tady kupovat fakt nechci.

Tak jsem šla 10 minut pěšo domů, zavřu za sebou vrata a přijde sms, že už to je hotové. Really?

Tak jsem šla zas zpátky, zaplatila jsem tomu vydřiduchovi 25 dolarů a hurá dom začít konečně řezat a vrtat. 

Jenže...jen jsem si vše vyměřila, tak přišel soused, že potřebuje vrátit prodlužovačku, že jde posekat trávu. Super... Belinda s Nickem žádnou dlouhou prodlužku nemají.

Takže místo kotoučvé pily, pěkně postaru ručně.

Trvalo mi to jak hladovému sraní. 

Pila nebyla moc ostrá, ale taky hlavně proto, že jsem i přes dvojité měření měla všechny hranoly o dva cm delší, takže mi nezbylo než všechno řezat znova. Ještěže nebyly kratší...

Moje celodenní práce.

Jestli se vám to zdá křivé, tak se vám to nezdá.

Pokračování příště...