Když jsem byla v Irsku a Ben (čtyřletý kluk, o kterého jsem se starala) měl noční můry a bál se usnout, tak jsem mu říkala, ať před spaním myslí na něco pěkného. Třeba na zmrzlinu. To jsem ale netušila, že i o zmrzlině lze mít noční můry.
Tohle je fotka z prvního dne...to jsem se ještě smála....
.jpg)
Druhý den jsem byla v práci 13 hodin. Nejprv to bylo zajímavé, připravovala jsem těsto na kornouty a pekla amaretti (takové malé mandlové piškoty), ale pak jsem dostala za úkol naplnit 728 zavařovaček čokoládou. Každá zavařovačka musela být vyndána z krabice, rozbalena z papíru, odšroubované víčko šlo do vařící vody, zavařovačky do myčky, po umytí v myčce bylo potřeba sundat z nich nálepku, potom nacpat do mikrovlnky, aby se vysušily, sterilizovaná víčka pořádně vysušit, zavařovačky naplnit čokoládou, zavřít a uložit do krabice. Po asi 7 hodinách této práce ve dvojici s Filippem (ano, ten Ital) nám bylo oznámeno, že nepůjdeme domů, dokud to nebude hotovo. Už jste někdy pracovali s Italem? Ne? Mamma mia! Ten pošuk nezavřel pusu, což by nevadilo, kdyby dokázal zároveň pracovat. Jenže je to synovec od šéfa, takže držíš hubu a děláš, co můžeš.
O půl dvanácté v noci jsme to konečně dokončili, ale to nebylo všechno... Pak bylo potřeba každou sklenici s čokoládou znovu otevřít, dát do mikrovlnky, přidat lžičku oleje, zamíchat a zas zavřít. Ve dvanáct jsem tam nechala Filippa, ať si to dodělá sám, abych stihla poslední vlak domů, který stejně nejel, takže jsem 13 hodinovou směnu ve stoje zakončila nejlepším způsobem, jakým to jde...více než hodinovou procházkou domů. Po 15 minutách chůze jsem narazila na Countdown - supermarket s velkým nápisem OPEN 24 hours! Great! Koupím si pivo na cestu, abych zapila svou sebelítost! Tak si to mířím s desetiprocentním pivem k pokladně, kde mi pokladní oznamuje, že je jí to moc líto, ale alkohol prodávají jen do 11 hodin večer. Fuuuuck! No nic, kupuju aspoň oříšky a štráduju si to směr Orakei, můj současný domov. Nohy skoro necítím, sebelítost narůstá, když v tom potkávám ve třičtvrtě na jednu (v noci!) cestáře, jak makají na opravě silnice. Tak si říkám, že na tom nejsem nejhůř. Ale jsem tak zničená, že přelízám plot, abych si zkrátila cestu domů a vydávám se po kolejích. Až druhý den jsem si přečetla, že za vstup na kolejiště je
20 000 doláčů pokuta.
Hlavně, že jsem byla doma o 15 minut dřív (o půl druhé).
Další den jsem šla naštěstí až na čtvrtou. Obsluhovala jsem zákazníky, zaktivovala jsem v sobě veškeré italské buňky, všechno šlo dobře, dokud nepřijel šéf. Přesně ve chvíli, kdy přišel a podíval se na mě, mi praskl kornout v ruce, za což jsem dostala zjeba: "Katarína, zákazník NEBUDE čekat! Katarína if the customer thinks you aren't the right girl, I'm paying you for nothing! Katarína, my friend, you are good girl, don't give up.
OMG, co jsem komu udělala? No nic, vydržím to měsíc dva a pak budu hledat něco jiného (to jsem si aspoň myslela). Skončila jsem zase ve dvanáct a opět mě čekala noční procházka domů, tentokrát v dešti. Sice jsem měla deštník, ale v botách jsem měla stejně do 10 minut rybník. Cestou jsem pozdravila staré známé cestáře a o půl druhé jsem dočvachtala dom. 5 minut od domu přestalo pršet. Jak jinak.
Čtvrtý a taky poslední den mého italského představení spěl ke konci. Šichta s milýma kolegama byla super, samozřejmě než přijel pan šéf neboli Cazzo (jediné italské slovo, které jsem se tam naučila, překlad čekuj zde). Shop narvaný k prasknutí, tak jsme všichni fofrovali, zapojil se i Cazzo, který mluvil se zákazníky a dával zmrzlinu do kornoutů (samozřejmě způsobem, za který mě den předtím sprdl) a já jsem ji zdobila. Na jednu ze zmrzlin jsem dělala cukrovou vatu, a když jsem ji dávala na zmrzlinu, tak se mi snažil pomoct a celé to podělal, takže jsem musela udělat novou, jenže to nějak nešlo, tak jsem nevěděla co s tím a ten CAZZO na mě začal řvát před těma zákazníka na co čekám, jestli si myslím, že ta vata spadne z nebe. Vzal si mě bokem nehledě na to, že ostatní nestíhali a potřebovali pomoct a zas spustil ten svůj monolog: Katarína, zákazník nebude čekat...
Byl tam ještě další dvě hodiny, během kterých postupně seřval všechny své zaměstnance, nestydatě mě pomlouval v Italštině a já už byla rozhodnuta, že už mě tam víckrát neuvidí. On mě ale předběhl, zase si mě vzal bokem a oznámil mi, že se mu nelíbí můj hlas, že jsem moc stydlivá, a že mě několikrát viděl, že nic nedělám (Cože??? Za 8 hodin jsem neměla jedinou přestávku, protože jsem se nezastavila). Ježiš ten mě nasral! Tolik jsem mu toho chtěla říct, ale radši jsem byla potichu, aby mi zaplatil aspoň ty 4 dny.
Jako odškodné jsem si domů aspoň odnesla pár suvenýrů od spolupracovníků :)
Tohle je fotka z prvního dne...to jsem se ještě smála....
Druhý den jsem byla v práci 13 hodin. Nejprv to bylo zajímavé, připravovala jsem těsto na kornouty a pekla amaretti (takové malé mandlové piškoty), ale pak jsem dostala za úkol naplnit 728 zavařovaček čokoládou. Každá zavařovačka musela být vyndána z krabice, rozbalena z papíru, odšroubované víčko šlo do vařící vody, zavařovačky do myčky, po umytí v myčce bylo potřeba sundat z nich nálepku, potom nacpat do mikrovlnky, aby se vysušily, sterilizovaná víčka pořádně vysušit, zavařovačky naplnit čokoládou, zavřít a uložit do krabice. Po asi 7 hodinách této práce ve dvojici s Filippem (ano, ten Ital) nám bylo oznámeno, že nepůjdeme domů, dokud to nebude hotovo. Už jste někdy pracovali s Italem? Ne? Mamma mia! Ten pošuk nezavřel pusu, což by nevadilo, kdyby dokázal zároveň pracovat. Jenže je to synovec od šéfa, takže držíš hubu a děláš, co můžeš.
O půl dvanácté v noci jsme to konečně dokončili, ale to nebylo všechno... Pak bylo potřeba každou sklenici s čokoládou znovu otevřít, dát do mikrovlnky, přidat lžičku oleje, zamíchat a zas zavřít. Ve dvanáct jsem tam nechala Filippa, ať si to dodělá sám, abych stihla poslední vlak domů, který stejně nejel, takže jsem 13 hodinovou směnu ve stoje zakončila nejlepším způsobem, jakým to jde...více než hodinovou procházkou domů. Po 15 minutách chůze jsem narazila na Countdown - supermarket s velkým nápisem OPEN 24 hours! Great! Koupím si pivo na cestu, abych zapila svou sebelítost! Tak si to mířím s desetiprocentním pivem k pokladně, kde mi pokladní oznamuje, že je jí to moc líto, ale alkohol prodávají jen do 11 hodin večer. Fuuuuck! No nic, kupuju aspoň oříšky a štráduju si to směr Orakei, můj současný domov. Nohy skoro necítím, sebelítost narůstá, když v tom potkávám ve třičtvrtě na jednu (v noci!) cestáře, jak makají na opravě silnice. Tak si říkám, že na tom nejsem nejhůř. Ale jsem tak zničená, že přelízám plot, abych si zkrátila cestu domů a vydávám se po kolejích. Až druhý den jsem si přečetla, že za vstup na kolejiště je
20 000 doláčů pokuta.
Hlavně, že jsem byla doma o 15 minut dřív (o půl druhé).
Další den jsem šla naštěstí až na čtvrtou. Obsluhovala jsem zákazníky, zaktivovala jsem v sobě veškeré italské buňky, všechno šlo dobře, dokud nepřijel šéf. Přesně ve chvíli, kdy přišel a podíval se na mě, mi praskl kornout v ruce, za což jsem dostala zjeba: "Katarína, zákazník NEBUDE čekat! Katarína if the customer thinks you aren't the right girl, I'm paying you for nothing! Katarína, my friend, you are good girl, don't give up.
OMG, co jsem komu udělala? No nic, vydržím to měsíc dva a pak budu hledat něco jiného (to jsem si aspoň myslela). Skončila jsem zase ve dvanáct a opět mě čekala noční procházka domů, tentokrát v dešti. Sice jsem měla deštník, ale v botách jsem měla stejně do 10 minut rybník. Cestou jsem pozdravila staré známé cestáře a o půl druhé jsem dočvachtala dom. 5 minut od domu přestalo pršet. Jak jinak.
Čtvrtý a taky poslední den mého italského představení spěl ke konci. Šichta s milýma kolegama byla super, samozřejmě než přijel pan šéf neboli Cazzo (jediné italské slovo, které jsem se tam naučila, překlad čekuj zde). Shop narvaný k prasknutí, tak jsme všichni fofrovali, zapojil se i Cazzo, který mluvil se zákazníky a dával zmrzlinu do kornoutů (samozřejmě způsobem, za který mě den předtím sprdl) a já jsem ji zdobila. Na jednu ze zmrzlin jsem dělala cukrovou vatu, a když jsem ji dávala na zmrzlinu, tak se mi snažil pomoct a celé to podělal, takže jsem musela udělat novou, jenže to nějak nešlo, tak jsem nevěděla co s tím a ten CAZZO na mě začal řvát před těma zákazníka na co čekám, jestli si myslím, že ta vata spadne z nebe. Vzal si mě bokem nehledě na to, že ostatní nestíhali a potřebovali pomoct a zas spustil ten svůj monolog: Katarína, zákazník nebude čekat...
Byl tam ještě další dvě hodiny, během kterých postupně seřval všechny své zaměstnance, nestydatě mě pomlouval v Italštině a já už byla rozhodnuta, že už mě tam víckrát neuvidí. On mě ale předběhl, zase si mě vzal bokem a oznámil mi, že se mu nelíbí můj hlas, že jsem moc stydlivá, a že mě několikrát viděl, že nic nedělám (Cože??? Za 8 hodin jsem neměla jedinou přestávku, protože jsem se nezastavila). Ježiš ten mě nasral! Tolik jsem mu toho chtěla říct, ale radši jsem byla potichu, aby mi zaplatil aspoň ty 4 dny.
Jako odškodné jsem si domů aspoň odnesla pár suvenýrů od spolupracovníků :)
Takže jsem opět nezaměstnaná a pořád nemáme auto (ono to není tak lehké, čekuj Jak Michal auto nekoupil), ale "Katarína, you are good girl, don't give up! :D
