Vízum, pivo, Mrazík

A je to domaaa! Dostala jsem to vízum. Uf! Sice jen na půl roku a pak musím požádat o další, ale to už bude levnější a mělo by to v pohodě projít snad.

Už jen 10 dní!!! A přesně do roka a do dne se vracím domů. Takže už je to zase tady - období "posledních záležitostí". Už mám za sebou poslední logopedii se sousedovic dcerou, poslední setkání s Čechama, které jsem tady ve Wellingtonu poznala, čekají mě poslední úklidy (yeees!), poslední den s prvňákama na místní základce, poslední den s "mojima" dětma. 

Docela začínám mít tyhle poslední záležitosti ráda. Nejdřív v Irsku, pak v Česku, teď Wellington. Skončit se má v nejlepším ne?

A dva měsíce v Česku! Ježiš já se nemůžu dočkat!

A co pak?

Předminule jsem psala, že mě čeká ještě jedno stěhování. Až se sem v září vrátím, tak rovnou do Hamiltonu, kde Reuben dostal práci na univerzitě. Každému, komu jsem řekla, že se stěhuju do Hamiltonu, řekl: "Hamilton?? Aha...no...ale tak budeš to mít blízko do Aucklandu." Auckland je hodinu a půl cesty od Hamiltonu...  Jestli je to jeho jediná výhoda, tak díky pěkně no :D

Tady je pár fotek  ze dnů právě minulých.

 Mají tady černou mrkev, která chutná úplně stejně, jako mrkev oranžová.

Mutace květáku a brokolice, která chutná jako květák.

Běžná teplota uvnitř domu.

Další výrobek z palet - ještě nedokončené police.

Od Reubena jsem dostala k narozkám poukaz na vaření 40 litrů  piva. Nejdřív jsme museli sehnat asi 120 prázdných lahví. Nejdřív jsme mysleli, že řeknem různě kámošům, ať nám je sbírají, ale nakonec jsme to ve třech zvládli sami.

Pak jsme asi 5 hodin vařili. Je to docela složitý proces. Kdo přišel na ten postup, byl génius.

Po dvou týdnech jsme pivo zalahvovali a teď čekáme další dva tři týdny až se to uleží, zatím je to bez bublinek.

Trochu z místní architektury...

S Reubenem a jeho kámošema jsme se dívali na Mrazíka! Vůbec nevím, jak k tomu došlo, ale byla to úplně nejlepší věc, která se mi za poslední dny stala! :D

Bylo to ve slovenštině a já jsem jim to překládala do angličtiny, úplně největší úlet. Záruka kvalitní zábavy - pusťte cizinci Mrazíka a překládejte. Vedle toho, že byli úplně vedle ze samotného příběhu a zpracování, stojí i samotný překlad za to. Dědeček hříbeček jako grandpa mushroom mě baví do teď!

Žádost o vízum

Jak už jsem psala, rozhodla jsem se na Zélandu zůstat. To ale není jen tak. Trvalo mi to dva týdny rozhodnout se, jestli tady zůstat nebo ne. Dva týdny neustálého přemýšlení, srovnávaní, hodnocení, diskutování s rodinou a kamarády (tímto díky!), kdy jeden den jste zcela rozhodnuti vrátit se a druhý den není nic jasnějšího, než že zůstáváte, jenže třetí den už to zas tak jasné není a když se tyto pocity začnou střídat každou hodinu, tak za chvíli vám už z toho docela slušně hrabe. To si pak říkáte, že bude možná jednodušší hodit si mincí. Nakonec však ale usoudíte, že to je blbost protože v hloubi duše stejně víte, že chcete, aby vám padl orel, a co kdyby vám náhodou padla hlava, že jo? Takže po dvou týdnech to konečně rozseknete a oznámíte co největšímu počtu lidí, abyste už to nemohli změnit. 

Jakmile učiníte toto nelehké rozhodnutí – tedy zůstat tisíce kilometrů od domova a doslova na nejvzdálenějším místě na světě od Prahy, od všech kamarádů a celé rodiny, všech těch kulturních a přírodních zvyklostí, které máte tak rádi (Vánoce v zimě; vánoční trhy; sníh; léto v létě; jaro na jaře; české pivo; chleba; historické budovy, turistické značky; autobusy a vlaky, kterýma se dostanete úplně všude, a které jsou doopravdy levnější než doprava autem – to, že mají často zpoždění a jsou přecpané je sice naprd, ale to byste jim v zemi, kde je veřejná doprava značně omezená a dražší než auto, úplně klidně odpustili; nedělní pohádky na ČT1, Robin Hoodovské lesy bez palem plné praváků, Vysoké Tatry dvakrát ročně, možnost doletět do dvou hodin skoro kamkoliv po Evropě a prostě spoustu dalších věcí – říkáte si „Jo! Zůstávám na Zélándu! Však co, když tak se můžu vždycky vrátit domů.“ , což vám taky řeklo 100% kamarádů a rodinných příslušníků. Jeeenže...

To, že zůstáváte není vůbec tak jisté a šance, že se vrátíte domů dřív než byste chtěli, je vlastně dost velká.

Nový Zéland si prozřetelně hlídá, koho si tady nechá a koho ne. Abych tu mohla zůstat, musím dostat vízum, protože to moje aktuální končí začátkem července. Existuje spousta druhů víz, o která můžete požádat. Po prostudování mých možností bylo jasné, že pokud mám šanci nějaké vízum získat, tak je to vízum partnerské. Od kámošů, kteří partnership dostali, jsem věděla, že budeme potřebovat spoustu důkazů o našem vztahu. Takže jsme se s Reubenem fotili u každé blbosti, schovávali si účtenky např. za letenku, na které jsou naše obě jména apod. Minulý týden ve čtvrtek jsem žádost podala. Nevěřili byste, kolik je toho potřeba.

Kromě formulářů, ověřené kopie mého pasu apod. jsme museli doložit důkaz o tom, že spolu bydlíme, takže kopie nájemní smlouvy a dopis od spolubydlícího Paula, ve kterém to potvrzuje a popisuje, jak nás viděl společně vařit a dělat domácí práce atd. atd. Další dopis potvrzující náš vztah napsali Reubenovi rodiče, Belinda, naši sousedi s jejichž dcerou dělám logopedická cvičení a učitelka z Island Bay school. Poslední tři jmenovaní taky napsali o tom, že dobrovolničím v místní škole, a že dělám logopedii s Theou, a jak jsem skvělá, a že budu pro Nový Zéland zcela jistě velkým přínosem. Moc hezky to napsali, sousedi dokonce plné dva listy A4. Výpis z rejstříku trestu je taky potřeba, jenže oproti Česku, kde ho dostanete na počkání, to trvá ze Zélandu až měsíc. Musíte poslat žádost s ověřeným podpisem od notáře do Austrálie, kde je nejbližší česká ambasáda a čekat až vám to pošlou zpět. Já už jsem výpis naštěstí měla z dřívějška, jenže jen česky, takže ho bylo potřeba nechat úředně přeložit (70$). Dále jsem musela jít na lékařské vyšetření, kde mi dělali testy na všechno možné včetně HIV a rentgenu hrudníku (465$). Kromě společných fotek, scanu pohledu, který jsme posílali našim, společných účtenek, dokladu o společném bankovním účtu, chce imigrační taky jakýkoliv důkaz o společné komunikaci mezi partnery, takže emaily a podobně. Zašli jsme do 2degrees, což je místní mobilní operátor a chtěli výpis všech sms mezi našimi čísly, jenže to oni prej nemůžou, to může jen policie, když k tomu má důvod. Důvod se mi policii dávat nechtělo, tak jsem si stáhla asi 6 různých aplikací na stažení sms z mobilu do PC, než jsem našla jednu, která fungovala (SMS Backup+ kdyby někdo potřeboval). Navíc jsem jim tam nacpala kopii mojeho diplomu, CV a reference od bývalých zaměstnavatelů. Nakonec měla složka se žádostí asi 60 stránek, včetně 10 listů popsaných z obou stran kopií našich smsek a tří stránkového dopisu o historii, současnosti a budoucnosti našeho vztahu.

Po skoro dvou týdnech jsme konečně sehnali všechno, co jsme potřebovali, zaplatili 360$ poplatek za žádost a teď jen čekat na výsledek (doufám, že kladný, když už to stálo víc jak 16 000Kč!). Na vyřízení mají 25 pracovních dní.

Člověk by řekl, že podstupovat tohle všechno a platit tolik peněz po třech měsících vztahu, je tak trošku pošahané. A ono taky je... Ale však co, jak praví Egypťan Synuhet: 

"O zítřku předem nikdo nic neví."

Brooklyn

Naposled jsem psala, že vyrábím stůl. Jedním z důvodů byl ten, že mít zadara palety a nic s něma neudělat by byl hřích a za druhé přestěhovala jsem se do nového bydlení s Reubenem a kámošem Paulem a neměli jsme stůl. 

Bydlíme teď na kopci na Washington Avenue v Brooklynu (pořád ve Wellingtonu).

Ale stejně polovinu času trávím v Island Bay, na nájemní smlouvě jsem hlavně kvůli žádosti o vízum (ale o tom až později).

Zpět ke stolu...Rozebrala jsem pár palet, vyklepala pár hřebíků...

...nařezala pár desek...

...a stloukla dokupy. Je trošku křivý, ale nekýve se.

Výhled z kuchyně.

Další na řadě byly police na knihy. 

Foceno první zimní den, kdy bylo po měsíci deště a zimy krásně a teplo, ale vydrželo to jen jeden den. Jinak už je to zase tady no...ta posraná novozélandská zima. Jako většina domů, ani ten náš nemá topení a první dny, než jsme koupili přímotop, jsme spali navlečení pod třema dekama a s čepkou na hlavě. To pak oceníte Novozélandský způsob stlaní postelí, kdy se prostě zasunete mezi dvě prostěradla, která jsou obě zastrčená pod matrací. Sice se tam nemůžete moc hýbat, ale teplo tak moc neuniká.

Ani v mojem pokoji v Island Bay to není o moc lepší. V koupelně mám krásných 11 stupňů (když je venku 8°C). Když teplota klesla ke dvoum stupňům, tak už jsem to radši ani neměřila. Čtení na záchodě tady rozhodně nehrozí.

V létě jsem začala s otužováním a sprchovala se asi tři měsíce jen ve studené vodě. Se začátkem podzimu mě to ale rychle přešlo, kromě postele s elektrickou dekou je to jediné místo, kde se můžete zahřát. 

Nejhorším dvěma měsícům (červenec, srpen) ale tuto zimu naštěstí uniknu. Už jen 4 týdny a valím dom. Sooo exciting!

A tady je ta polica. Koupila jsem hodně zelené barvy, tak je všechno zelené.

Jinak zařízování domu na Zélandu je celkem vopruz. Sice jsou tady všichni milí a snaží se ti se vším pomoct, ale za to jim všechno trvá jak hladovému sraní. Dva týdny jim trvalo než nám přivezli ledničku, dva týdny než přišli zapojit plyn, postel dovezli sice do dvou dnů, ale zas nedovezli všechny její díly. No a zařizování internetu, to je na samostatnou kapitolu. Vodafone je tady  nejneschopnější firma. Dovolat se jim, to je jen pro trpělivé jedince, 40 minut čekání než vás spojí je běžný standard. Objednáte si teda internet, řeknou vám, že technik nemůže přijít dřív než za dva týdny, tak si jen povzdychnete, protože nic jiného vám stejně nezbyde. Jenže...za týden (29.5.) vám zavolají, že nejdřívější možný termín je 26.6.! Za celý měsíc! Že prej čekají na dodávku modemů nebo co. Unbelievable!

Tak jsme zavolali do jiné společnost, ti řekli, že jsou schopni to zapojit do 3-10 dnů. Mají přijít zítra, po 7. dnech, tak uvidíme.

A to mě v tomto roce čeká ještě jedno stěhování...ale o tom zas příště.