Už jen 21 dní do prvního jarního dne, jupííí. Už mě ta zima moc neba. Hlavně protože furt prší a jsou furt bouřky. Mají tu bouřky v zimě místo v létě. Musím to ještě prozkoumat, proč to tak je. A taky furt fučí.
Vítr nám šlehl s popelnicí o garážové plechové vrata a promáčl je dovnitř, takže se nedaly otevřít a já jsem tak nemohla dostat auto ven, abych mohla jet do práce. Takže jsem byla nucena poprvé použít místní hromadnou dopravu. První autobus měl zpoždění 5 minut, druhý 15. Když to srovnám s autem, tak mě to stálo mnohem víc, místo 15 minut jsem jela 55 minut, zmokla jsem a byla mi zima. A za to bych měla poděkovat - při vystupování je tady zvykem řidiči poděkovat a je úplně jedno, že vystupujete zadními dveřmi, prostě přes celý autobus zavoláte "Thank you driver!" Tenhle zvyk přes moji českou náturu ještě neprošel.
Vzpomnka na tramvaje a celkově dopravu v Brně mi tu připadá jako úryvek z filmu o daleké budoucnosti. A když vám pak Klajbič řekne, že teď už i české dráhy mají ve vlacích wifi, tak to už je úplné scifi.
Po měsících děstě se konečně udělalo krásně, ale s vyjasněním přišel taky mráz, což mělo za následek zlomení dalšiho rekordu. 7 stupňů v baráku o půl osmé ráno.
Zélanďnům a hlavně děckám zima nějak nevadí. V červenci byly dva týdny školních prázdnin, tak jsem hlídala Rhyse a Sian. Venku 1 stupeň nad nulou, pojďme si zahrát basket. Rhys uznal, že je docela chladno, tak si vzal mikinu, ale s botama se nebtěžoval. Po 5 minutách mi oznámil, že mu je zima na nohy, tak si obul sandále. Když se podíváte zblízka, tak uvidíte, že Sian má na nohách žabky.
V práci to není o moc lepší, většinou si bundu za celý den nesundám a často ani šálu. Za to děcka sundávají boty hned po příjezdu do školy. Hobiti to jsou. Všichni.
O prázdninách jsem taky jela do Aucklandu, kde mi Reubenova mamka pomáhala s přípravou na testy z angličtiny.
Ty stromy v Aucklandu mě vždycky dostanou. Takové tu v Debiltonu nemáme.
Doma jsem se pilně učila. Zkoušku jsem měla před týdnem a půl a výsledky se dozvím teď v pátek. Nejprve jsem měla ráno ústní část. Tam se mě borec ptal na různé věci, třeba co dělám, abych se udržela fit, jestli se někdy pohybuju v hlučném prostředí a jak to na mě působí a tak. Trvalo to ani ne 10 minut. Pak jsem po obědě měla poslech, porozumění čtenému textu a písemnou část, kde jsem měla napsat porovnání plánu ulice z roku 1960 a ze současnosti a pak napsat esej na zadání: "Někteří lisé si myslí, že mezera mezi bohatými a chudými lidmi se zvětšuje spolu s tím, jak se bohatí stávájí bohatšími a chudí ještě chudšími. Jaké problémy může tato skutečnost způsobit a jaké kroky by se měly podniknout, aby bylo těmto problémům zabráneno." Celé to trvalo více než 3 hodiny. bez přestávky. Stálo mě to kolem 6500 kč, tak doufám, že dostanu potřebný počet bodů, abych mohla jít studovat. Moc se mi to nechce podstupovat znovu.
A jak jsem si vedla během července bez plastu?
Tohle je mandlové mlíko, které jsem si vyrobila jako náhradu, za mlíko kravské, které se tu nedá koupit jinak než v plastové nádobě nebo v kartonu. Karton (Tetra pak) se většinou skládá ze 4 až 6 vrstev - papír, hliník a několik vrstev polyethylenu, což je plast. Navíc je dost těžké Tetra pak recyklovat, když jsou ty vrstvy na sebe nalepené, takže mi nezbylo, než si vyrobit mlíko vlastní. Zkusila jsem mandlové a rýžové. A musím říct, že jako nic moc. Lidi na netu si je hrozně chválí, tak nevím, jestli nemám dostatečně výkonný mixér nebo čím to je, ale touhle cestou to rozhodně nepůjde. Takže kupuju mlíko v plastu a aspoň velké balení (2 litry) ať zbytečně neprodukuju dvě lahve místo jedné větší. Ale s místními bezplastovými nadšensi se pokusíme do Hamiltonu dostat automat na mlíko, kam dáš svoji skleněnou láhev, hodíš peníze a ono ti to dá mlíko. Tak snad se to povede.
Tohle je moje první těsto na domácí těstoviny. Je to neuvěřitelně jednoduché (mouka, vajíčko, olej), a když si toho naděláte víc, tak to můžete zamrazit nebo usušit a nechat na příště.
Taky si vyrábím svoje vlastní musli. Taky je to jednoduché a monhem zdravější bez hromady cukru a oleje, které jsou v těch kupovaných.
Půl hrnku vody smícháte s medem nebo rozemletýma datlema/rozinkama, případně hnědým cukrem. Na plech nasypete hromadu ovesných vloček, promícháte s tou vodou a dáte do trouby na 150 a necháte zapéct, až je musli křupavé (je dobré to v polovině promíchat). Pak jen smícháte s římkoliv co máte rádi - mandle nebo jiné ořechy, kokos, sušené ovoce, dýňové, slunečnicové nebo jiné semínka, kousky hořké čokolády a je to.
Úplně bez plastu jsem nebyla, ale celkově jsem za celý měsíc vytvořila asi 4 kusy plastového odpadu, což není tak špatné. Pár lidí se mě ptalo, co třeba používám do odpadkového koše místo plastového pytle. Nic. Tak jako před dvaceti lety (to si ještě moc dobře pamatuju) jsme nepoužívali žádné plastové odpadkové pytle, tak i teď se bez nich úplně v klidu obejdu. Bio odpad dávám na zahradu na kompost (čímž se mi množství odpadu zmenšilo o více než polovinu), takže do koše nejde nic mokrého a pak to rovnou vysypu do popelnice. Ušetřím za pytle a neposílám žádné fujtajbl plasty na skládku. No není to boží?
Se ještě musím pochlubit dekou, co jsem ušila pro mimčo od kámošů. Skoro tak boží jako koš bez pytle, že?
