Tak a je to tady. Poslední příspěvek tohoto Zélandského roku. Zítra valím do Aucklandu, pozítří do Soulu, popozítří Praha a popopozítří Horní Suchá! (začala jsem to psát v neděli a nestihla dopsat. Teď už jsem v Soulu).
Už mám sbaleno. Ještěže to nemusím všechno stěhovat do Česka.
Ještě jsem se naposled zašla projít po místních kopcích (v Hamiltonu nejsou žádné).
Objevili jsme boží minigolf.
Poslední babysitting.
Bye bye Marco.
Naposled jsem byla dobrovolničit u prvňáků a dostala jsem od každého z nich přání na rozloučenou.
Rodina vzala mě a Reubena na večeři.
Dostala jsem od nich vrtačku (yeees!) a od děcek přání. Až jsem musela zatlačit slzu.
A to jsou oni, Bryants family.
Jak už jsem psala, dorazila jsem už do Koreji.
Po 12 hodinách letu jsem si vystála půl hodinovou frontu na imigračním, kde mi vzali otisky prstů a naskenovali oči a pak jsem asi hodinu hledala informační stánek Korean air, kam jsem měla dorazit kvůli ubytování. Asi dva týdny před odletem jsem totiž zjistila, že moje letenka zahrnuje noc v 4-5 hvězdičkovém hotelu se snídaní, večeří a dopravou zdarma. Tak jako proč ne, že jo?
Akorát jsem nečekala, že to bude fakt taková snobárna, bych se asi líp oblíkla.
Čekla jsem cenu pokoje za noc a je to 202 500 KRW, to je asi 4500Kč, což sice vypadá líp než 200 tisíc, ale furt je to dost, zvláště pokud jste zvyklí přespávat ve stanu, případně v autě.
No a jak tu tak sedím, tak si říkám, že bych si zas mohla shrnout, co mi ten rok na Zélandu dal.
1. jsem zas o trochu zkušenější ve výchově/vzdělávaní dětí,
2. mám super auto s postelí,
3. vyzkoušela jsem si potápění,
4. naučila jsem se rýt do kosti (jeden nikdy neví, kdy se mu to bude hodit),
5. uběhla jsem svůj první závod (a určitě ne poslední).
6. objevila jsem kult Nicolase Cage (to je na delší povídání),
7. naučila jsem se pít kafe,
8. začala jsem mít ráda kočky,
9. dostala jsem partnerské vízum!
10. zjistila jsem, že jít v pyžamu do obchodu nebo mít každou ponožku jinou je úplně v pohodě, a že jsem se nad tím předtím rozčilovala úplně zbytečně - sorry Klajbič! (Ale zase všecko má své meze, anebo tu ještě nejsem dost dlouho, ale když mě měl Reuben odvézt na letiště a přišel v šusťákách a polobotkách jak nějaký Dežo z Cejlu, tak mě málem kleplo.)
11. Né všechno, co mi Zéland dal je však pozitivního charakteru...Dalo by se dokonce mluvit i o katastrofě. Přibrala jsem tu 13 kilo!. Něco je se mnou asi špatně nebo co, přibrala jsem i tehdy v Irsku.
No každopádně vás prosím, abyste se vyhnuli milosrdným lžím typu "To ani moc nejde vidět." nebo tak něco. Prostě až mě potkáte, tak se vůbec nestyďte a pěkně naplno mi normálně řekněte:
"Kačeno zhubni! Jsi tlustá jako prase."
Takže tak.
Za 2 měsíce se zas ozvu, tentokrát už z Hamiltonu.
Ka kite ano!
