Tákže, kde jsem to skončila?
Michal odjel a já jsem zůstala pár dní v Christchurchi (tati čti krajstčrč), kam za pár dní dorazil Ondra se Zuzkou, kámoši z Wellingtonu a společně s jejich kámošem Zdenkem jsme mojim autem vyrazili na Abel Tasman, což je národní park na severu jižního ostrova.
Postel z auta jsem nechala v Chch, aby si meli Zuzka s Ondrou kam sednout a transformovala jsem auto na limuzínu.
Po cestě jsme se stavili v Kaikoura, které je známé lachtaními koloniemi.
Na cestu jsem si vzala opět vhodnou obuv, ale tentokrát bez zranění.
Na první dva dny jsme si půjčili kajaky.
A vyrazili na moře.
Žádné vlny, těžká pohoda.
První vylodění.
Z druhého dne nemám skoro žádné fotky. Od rána bylo zataženo a velké vlny u břehu dávaly tušit, že nejtěžší část trasy zvaná "Mad mile" (šílená míle) bude trošku jiný level. Vyplout se nám podařilo celkem v pohodě, ale stačilo pár metrů a mě začalo být jasné čemu se říká mořská nemoc. Nejdřív to byla jen lehká nevolnost, kterou potlačoval strach z velkých vln a převrácení. Člověk je v tom kajaku zapnutý takovým neoprenovým víkem, aby se mu tam nedostala voda, a když se převrátí, tak se z toho pod vodou musí dostat. Takže se mi v hlavě střídalo "Doprdele, co tu dělám??" s instrukcemi při převrácení "Nepanikařit, najít poutko na otevření víka, vyplavat, držet se lodě....."
Postupně mi ale začalo být tak blbě, že už mi nějaké převrácení začalo být úplně jedno. Nejhorší je, že musíte furt pádlovat, abyste se přes tu posranou mad mile dostali, a to jde dost blbě, když jediné, co chcete je lehnout si a umřít.
No prostě asi v polovině té šílené míle jsem se vyblila z kajaku, což určitě Zdenek, který seděl za mnou a bylo mu taky blbě, velmi ocenil.
Ale nakonec se nám podařilo přistát u břehu, kde už nás čekal Ondra a zachraňoval nás slivovicí.
A to jsme byli teprve v třetině cesty, takže jsme museli sednout zpátky do kajaku a pádlovat dál. Další část už byla klidnější, ale můj žaludek si toho nějak nevšiml, takže třetí část cesty jsme se rozhodli dojít pěšky.
No...zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je silný.
Odevzdali jsme kajaky, uvařili (Zuzka uvařila) oběd a blití z kajaku se stalo veselou historkou z minulosti.
Happy idiots.
Ondrovi došla slivovice!
Další den jsme došli sem , kde trasa pokračuje přes tu vodu co je na fotce vzadu napravo, tak jsme museli počkat až bude odliv.
Čekání jsme si zkrátili na Cleopatra's pools.
Voda ustoupila rychle a mohli jsme vyrazit.
Nechala jsem se přesvědčit, že nejlepší obuv, když je tam mokro budou žabky. Já nevím, já se snad nepoučím...
Léto jak má být (vy tam teď prý máte sníh nebo co? Haha!)
