Celou dobu, co tady jsem, se mi pořád střídá to, jestli se mi už chce domů nebo ne. Některé dny si říkám, že už bych i jela, ale většinou, jako právě teď, se mi vůbec nechce. Čím jsem tu dýl, tím víc se mi tu líbí. Život je tady mnohem víc relax. Nikdo tu neřeší zbytečnosti.
Typický příklad: První týden, co jsem se začala starat o děcka se Joe ráno oblíkl do školy, vzal si staré tepláky, které mu byly dost krátké a každou ponožku jinou. Tak se ho ptám: "Joe, to jdeš takhle do školy?", on se na sebe koukl, zasmál se, řekl "Who cares? a šel. To jsem tehdy ještě nevěděla, že tady děcka chodí do školy v pyžamu a prý to není ani na univerzitě neobvyklé přijít na přednášku v pyžamu. Však who cares, ne?
Celkově jsou tady lidi super, nic pro ně není problém, skoro vždycky ochotně poradí, pomůžou, nebo aspoň najdou někoho jiného, kdo ti pomůže.
V autobuse je běžné řidiči děkovat, lidi vystupují zadními dveřmi a přes celý autobus hulákají "Thank you driver" a Maoři "Thanks bro!"
Přijdeš do obchodu, holka za pokladnou se na tebe zubí od ucha k uchu a říká:
"Heeey, jak se dneska máš, je fajn tě tady vidět znovu! Hmmm, mňam tenhle sýr je boží, ten si taky kupuju. A co máš dneska v plánu?"
První měsíce si říkáš, ty vole, na čem ta borka jede? A jako co je jí do toho, co mám v plánu??
Pak už ti to ani nepřijde a je to vlastně super.
To samé na benzínce. Na některých přiběhne obsluha,většinou asijského nebo indického původu, natankuje ti benzín, pokecáte při tom o svých životních osudech a jedeš dál.
Dveře od baráku se tady nezamykají, jedeš na celý den pryč a nejlépe je ještě necháš dokořán, ať může pes ven na zahradu. A co jako, že klíče od auta leží hned u dveří.
Mají tu i pár divných věcí, na které nenarazíš, pokud nebydlíš s místními.
Tak třeba sušičky tady v hodně domácnostech visí vzhůru nohama.
Způsob stlaní postelí je tady sice logickým vyústěním nepřítomnosti topení v domech, ale i tak je pro nejednoho Evropana prostě nepřijatelné. Nejprve dají prostěradlo, takové to s gumou kolem obvodu, na to dají další prostěradlo, klasické bez gumy, které zasunou pod matraci skoro po celém obvodu, jen tam kde máte hlavu ho přehnou, aby se po něj dalo vlézt. A na to dají ještě peřinu, nebo deku (která se dá taky zasunout pod matraci). Večer se pak zasunou jak housenky dovnitř a pravděpodobně jim je tepleji, teplo od noh nikam neuniká, ale taky se pod tím nedá vůbec hýbat - zkoušela jsem to, jste v tom jak oběť na stole Dextera.
Jo a prostěradlo i povlečení tady většina lidí pere každý týden.
Co je taky dost pochybné je Marmite. Divná věc složená z kvasnic, cukru, soli a nějakých dochucovadel, kterou si tady mažou na chleba (rozuměj tousťák). Představ si to nejhnusnější, co jsi kdy jedl, vynásob to deseti a vyjde ti z toho Marmite. Zélanďani (Angličani taky) to milujou, všichni ostatní nesnáší.
Taky tady nemají moc velký výběr sýrů typu Almette, vlastně tu mají jen něco jako pomazánkové a pak tvrdé sýry. A třeba mozzarela tu hrozně drahá, takový ten normální kousek mozzarely tu stojí v přepočtu 150-200 Kč.
Místo sýrů tady mají obří výběr hummusu. Hummus original, hummus s mrkví, řepou, kumarou (sladká brambora), špenátem, prostě se vším možným. Nejdřív jsi nadšený, je to něco nového, tak postupně zkoušíš různé druhy. Pak zjistíš, dobré jsou jen tak dva druhy, a když už je jíš pár měsíců vkuse, tak už ti to leze i ušima.
Je pár věcí, které mi tady chybí, nebo které mi tu vadí, ale na spoustu z nich si zvyknete. Třeba chodit doma v botech je vlastně úplně super.
Takže když to všechno zhodnotím, tak se tu mám prostě dobře.
S děckama máme vodní bitvy.
Občas si hraju s legem. Tohle je moje armáda.
Minulý týden jsem byla v natáčecím studiu Petera Jacksona, natáčí se tam nový Disney film a Pia byla vybraná na kamerové zkoušky.
Tak jsem ji tam zavezla, poobědvali jsme boží oběd s celým natáčecím štábem, pořád za mnou někdo chodil, představoval se mi, vysvětloval mi, co se děje a co se bude dít. Uprostřed haly byl postavený dům pro interiéry, Pia natáčela uvnitř a já jsem to sledovala na obrazovce přede mnou.
Dostala svoji flašku s vodou a spoustu jídla a za jeden natáčecí den (celkově tam byla tři), kdy neudělala vcelku nic, dostala 200 dolarů. Až mě přestane bavit pracovat s děckama, tak se dám k filmu asi.
Taky jsem zaběhla svůj první závod! 10 km.
A byla jsem pak v novinách hehe.
