Trvalo mi to přesně měsíc.
Hledání práce je práce sama o sobě. Zabere to neuvěřitelně moc času.
Vůbec napsat životopis a navíc v angličtině mi trvalo neadekvátně dlouho. Stáhla jsem si příklady novozélandských životopisů a svědomím, že jsem imigrant bez novozélandského titulu jsem napsala 3 strany popisující veškeré mé zkušenosti. Naprosto spokojená s výsledkem své práce jsem životopis předala Reubenovi, aby mi opravil případné chyby.
STRÁVIL NA TOM HODINU!
Myslela jsem, že mě klepne. Zase se mi vrátil ten pocit ze základky, kdy jsem se vztekala nad tím, proč sakra všichni nemluví stejným jazykem.
No co už. Tak jsem si řekla, že aspoň musím získat víc pracovních zkušeností na Zélandu. Jako dobrovolník jsem pomáhala vést prázdninový program pro děti migrantů. Ze čtyř dospělých jsem tam byla jediná, kdo má zkušenosti s dětmi a bohužel jsem moc nemohla zasahovat do programu, takže třeba na pátek byla naplánována návštěva 2 dollar shopu (obdoba českého obchodu "Vše za 30") a Burger Kingu. No škoda mluvit.
Reubenova kolegyně mi doporučila zeptat se v univerzitní školce (školka pro děti zaměstnanců univerzity), že prý tam pořád hledají tzv. Relievers, což jsou lidi, kterým ředitelka školky zavolá, když někdo z učitelů onemocní apod. Tak jsem se tam zeptala, řekli mi, že jasně, že pořád někoho potřebují, tak ať vyplním formuláře, a že mě pozvou na interview jakmile mě prověří u policii (běžný postup na NZ). Jenže to prý pár týdnů trvá. Tak jsem rozeslala jsem životopis do ostatních školek, jestli třeba taky nehledají Relievers. V pátek jsem to rozeslala a v pondělí mi volali z jedné školky, jestli bych v úterý nemohla zastoupit jednu učitelku. V úterý jsem tam přišla a rovnou mi dali smlouvu. Bez pohovoru, bez prověření u policie. Zatím jsem tam byla 3x a příští týden jdu zase na dva dny, jenže to pořád není pořádná práce, nikdy nevíte, kdy vám zavolají, A navíc jsem zjistila, že mě to vůbec nebaví. V Zélandských školkách jsou totiž děti ve věku od 3 měsíců do 5 let. Všichni dokupy! Sice jsou mimina trochu oddělena od ostatních, ale v podstatě máte dohromady děcka, která zrovna začala chodit a děcka, co už umí psát. S těma většíma pohoda, s těma se dá aspoň hrát, ale ty menší...celý den jen jí, spí, brečí a kadí a vrcholem dne je plácání lopatkou do písku. Nechápu, jak to ty učitelky může bavit každý den.
A ani s těmi staršími to není kdovíjak zábavné. Moje úloha je být s děckama celý den venku. Zahrada je tam malinkatá a za chvilku se vám docela omrzí pořád předstírat jak vám strašně chutná ten dort/muffin/koláč, co vám děcka upekli z písku. Největším vzrůšem všech tří dnů bylo, když za mnou přišel čtyřletý George s pusou dokořán a vyděšenýma očima a nic neříkal. Až když jsem si k němu klekla, tak jsem viděla proč nemluví. Pakoš si do pusy narval šutr jak kráva a ten se mu tam vzpříčil. Vůbec nešel přes zuby dostat ven, ale nakonec jsme ho ještě s jednou učitelkou vyndaly. Chtěla jsem ho vyfotit, ale asi by mi to neprošlo.
Hned druhý týden po příjezdu do Hamiltonu jsem se registrovala v centru pro imigranty, kde jsem se dostala do projektu Immigrant Employment Project. Tento projekt pomáhá imigrantům se vzděláním a zkušenostma navázat kontakty v jejich oboru a získat práci. Přes ně jsem dostala kontakt na jednu učitelku, která mi nabídla chodit do její třídy jako dobrovolník k maorskému klukovi z rodiny, která jej děsně zanedbávala, a tak ve 3. třídě ještě pořádně neumí číst a počítá příklady typu dvě žlutá jabka a jedno červené jabko, kolik máš dohromady jablek. Tak bych získala zkušenost jako Teacher Aide (asistent učitele). Byla jsem tam zatím jen jednou. Kauri (tak se ten kluk jmenuje) mě po pěti minutách objal, dal mi pusu a řekl mi, že mě miluje.
Tohle je ta třída. Povšimněte si chybějící obuvi. To není z finančních důvodů, to je prostě Zéland.
I v té školce většina děcek lítá po zahradě a v tom studeném písku boso, lozí tam po stromě, často tak vysoko, že na ně nedosáhnu, jako hračky mají klacky, se kterýma lítají jak splašení. To by u nás prostě neprošlo.
Jeden den mě po obědě strčili do třídy s miminama. Bylo jich tam asi 7, z toho dvě úplně malé, které jen leží, pár jich umělo lozit a pár už i chodit. Ty větší zrovna dojedly a měly špagety úplně všude, na oblečení, ve vlasech, špagety byly všude na stole na zemi, tak to bylo třeba uklidit, jenže do toho ty dvě ležící mimina řvaly jak urvané. Jsem myslela, že zdrhnu. Byla jsem tam jen já a ještě jedna učitelka, která zrovna přebalovala plínky. Tak jsem vzala to jedno řvoucí mimino, chvíli jsem ho pochovala, přestalo brečet, tak jsem ho zas položila, abych vzala to druhé, jenže to první začalo hned zas brečet a do toho ty ostatní tam lozily mezi těma špagetama a mě se chtělo lehnout si na zem a řvát taky při té představě, že v tomhle budu muset přežít dalších 5 hodin.
NAŠTĚSTÍ asi viděli mé zoufalství, takže po 15 minutách za mnou přišla jedna učitelka a zeptala se mě, jestli si to s ní chci vystřídat. S radostí jsem šla zase radši ochutnávat pískové dorty.
Ale zpátky k té škole, kde jsem byla jen jednou. Byla jsem domluvená, že tam budu chodit párkrát týdně, ale co čert nechtěl, našla jsem si práci :)
Rozesílání emailů s mojim životopisem moc k ničemu nevedlo, tak jsem začala objíždět školy osobně a dávat jim životopis osobně. V pondělí jsem zavezla životopis do jedné školy pro děti s mentálním postižením. Moc jsem netoužila tam pracovat, radši bych počítala jabka a hrušky s Kaurim, ale práci potřebuju že jo. Ve středu mi volali, jestli bych nemohla přijít v pátek na pohovor, no a v pátek už jsem podepisovala smlouvu. Budu asistent učitele u prvňáků. Ve třídě je 9 žáků, jedna učitelka a dvě nebo 3 asistentky. Je to jen částečný úvazek, 5 hodin denně a zatím jen do konce školního roku, tzn. do 15. prosince, ale to je dobře. Když to bude moc naprd, tak tam nebudu muset zůstat.
Začínám ve středu, tak držte palce.
