středa 28. října 2015

LSA

Tak po týdnu práce jako LSA = Learning Support Assistant, můžu říct, že to vůbec není tak hrozné, jak jsem myslela. Je to vlastně docela pohoda. Ve třídě máme 9 dětí. 8 kluků a jednu holku. 8 autistů a jeden opožděný vývoj. Ještě před pár dny naprosto děsivá představa. Být s 8 autisty v jedné třídě? To bych radši dělala dvanáctky u pásu. Jednou jsem měsíc hlídala 1 autistu a říkala jsem si, že nikdy více.
Jenže většinou, když řeknu nikdy, tak se to pak stane. Jedno z mých "nikdy" bylo, že bych nikdy nezůstala na Zélandu...
And here I am. Na Zélandu s autisty.
Ale jediný důvod, proč je to tak v pohodě je, že na těch 9 dětí je nás 5 dospělých. Jedna učitelka a 4 LSA. Je to mnohem klidnější než učit zdravé děti. V běžné třídě je až 30 děcek a jedna učitelka, to je prostě o nervy. S autistama to je sice občas divoké, nikdo z nich nemluví, tak se občas prostě nervnou a třeba hned první den mi pětiletý Zaan napařil 3 facky, Dunil mě každý den aspoň jednou kousne nebo škrábne, po Jaydenovi musím utírat ze země chlustance o velikosti kravince (to se nedá popsat, to byste museli vidět), všichni mají plínky, které měním několikrát denně a občas k nám zavítá z vyššího stupně dvacetiletý Cameron, aby si před náma mnul bradavky, ale pořád mám asi tak o 90% méně nervů, než když jsem učila na běžné základce a je to mnohem větší zábava než dělat s miminama.
A navíc nám platí 3 dolary extra za každou posranou plínku, kterou přebalíme. No kdo by to nechtěl dělat!

středa 21. října 2015

Mt. Karioi

O víkendu jsem Reubena vytáhla na výšlap. Myslela jsem si, že to bude taková pohodová procházka jak v Beskydech. Začínalo se pár metrů nad mořem a šlo se jen do výšky 756 m.n.m. Jenže jsem asi zapomněla, že jsem na Zélandu.


 Mt. Karioi, bývala sopka, už zpočátku nevypadala moc vlídně.

Za chvíli se vyčasilo a na okamžik to vypadalo na pěknou procházku.

Ale když jsme narazili na chyty na skále, tak jsem začala něco tušit.

Jakmile jsme vlezli do buše, tak jsme se ponořili po kotníky do bláta. Řetězy moc nepomáhaly, byly celé od bláta, tak to klouzalo jak sviňa. Samozřejmě jsem se vysekala a roztrhla jsem si kaťata.



Ke konci jsem měla bláto i ve vlasech. Ale stálo to za to.


Nahoře jsme potkali Inda, Rusa, Jihoafričana a strašilku nebo co to je.


Výhled na moře.

Domů jsme se dostali až večer a oba jsme odmítli vařit (jo hlavní jídlo je teď pro mě večeře), tak jsem svolila, že si dáme fish and chips, co máme u baráku. Poprvé a naposled jsem to měla v Irsku a málem jsem se z toho poblila. Teď mi z toho blbě nebylo, ale pořád si myslím, že je to pěkně hnusné jídlo. A to to tady má většina rodin na večeři aspoň jednou týdně. Se ale nedivím. Za 10 babek jsme dostali 4 velké kusy ryby, obří hromadu hranolek, dvě klobásy a 4 kusy něčeho, čemu tady říkají potato fritters. V pohodě by se z toho najedli 4 lidi. 
Jo a nevím teda, jestli je to specialita Zélandu, ale všude tady dostanete fish and chips zabalené do novin.

Konečně se mi podařilo vyfotit uklizenou kuchyň, tak tady to je.

sobota 17. října 2015

Mám práci!

Trvalo mi to přesně měsíc.
Hledání práce je práce sama o sobě. Zabere to neuvěřitelně moc času. 
Vůbec napsat životopis a navíc v angličtině mi trvalo neadekvátně dlouho. Stáhla jsem si příklady novozélandských životopisů a svědomím, že jsem imigrant bez novozélandského titulu jsem napsala 3 strany popisující veškeré mé zkušenosti. Naprosto spokojená s výsledkem své práce jsem životopis předala Reubenovi, aby mi opravil případné chyby.
STRÁVIL NA TOM HODINU! 
Myslela jsem, že mě klepne. Zase se mi vrátil ten pocit ze základky, kdy jsem se vztekala nad tím, proč sakra všichni nemluví stejným jazykem.
No co už. Tak jsem si řekla, že aspoň musím získat víc pracovních zkušeností na Zélandu. Jako dobrovolník jsem pomáhala vést prázdninový program pro děti migrantů. Ze čtyř dospělých jsem tam byla jediná, kdo má zkušenosti s dětmi a bohužel jsem moc nemohla zasahovat do programu, takže třeba na pátek byla naplánována návštěva 2 dollar shopu (obdoba českého obchodu "Vše za 30") a Burger Kingu. No škoda mluvit. 

Reubenova kolegyně mi doporučila zeptat se v univerzitní školce (školka pro děti zaměstnanců univerzity), že prý tam pořád hledají tzv. Relievers, což jsou lidi, kterým ředitelka školky zavolá, když někdo z učitelů onemocní apod. Tak jsem se tam zeptala, řekli mi, že jasně, že pořád někoho potřebují, tak ať vyplním formuláře, a že mě pozvou na interview jakmile mě prověří u policii (běžný postup na NZ). Jenže to prý pár týdnů trvá. Tak jsem rozeslala jsem životopis do ostatních školek, jestli třeba taky nehledají Relievers. V pátek jsem to rozeslala a v pondělí mi volali z jedné školky, jestli bych v úterý nemohla zastoupit jednu učitelku. V úterý jsem tam přišla a rovnou mi dali smlouvu. Bez pohovoru, bez prověření u policie. Zatím jsem tam byla 3x a příští týden jdu zase na dva dny, jenže to pořád není pořádná práce, nikdy nevíte, kdy vám zavolají, A navíc jsem zjistila, že mě to vůbec nebaví. V Zélandských školkách jsou totiž děti ve věku od 3 měsíců do 5 let. Všichni dokupy! Sice jsou mimina trochu oddělena od ostatních, ale v podstatě máte dohromady děcka, která zrovna začala chodit a děcka, co už umí psát. S těma většíma pohoda, s těma se dá aspoň hrát, ale ty menší...celý den jen jí, spí, brečí a kadí a vrcholem dne je plácání lopatkou do písku. Nechápu, jak to ty učitelky může bavit každý den.
A ani s těmi staršími to není kdovíjak zábavné. Moje úloha je být s děckama celý den venku. Zahrada je tam malinkatá a za chvilku se vám docela omrzí pořád předstírat jak vám strašně chutná ten dort/muffin/koláč, co vám děcka upekli z písku. Největším vzrůšem všech tří dnů bylo, když za mnou přišel čtyřletý George s pusou dokořán a vyděšenýma očima a nic neříkal. Až když jsem si k němu klekla, tak jsem viděla proč nemluví. Pakoš si do pusy narval šutr jak kráva a ten se mu tam vzpříčil. Vůbec nešel přes zuby dostat ven, ale nakonec jsme ho ještě s jednou učitelkou vyndaly. Chtěla jsem ho vyfotit, ale asi by mi to neprošlo.

Hned druhý týden po příjezdu do Hamiltonu jsem se registrovala v centru pro imigranty, kde jsem se dostala do projektu Immigrant Employment Project. Tento projekt pomáhá imigrantům se vzděláním a zkušenostma navázat kontakty v jejich oboru a získat práci. Přes ně jsem dostala kontakt na jednu učitelku, která mi nabídla chodit do její třídy jako dobrovolník k maorskému klukovi z rodiny, která jej děsně zanedbávala, a tak ve 3. třídě ještě pořádně neumí číst a počítá příklady typu dvě žlutá jabka a jedno červené jabko, kolik máš dohromady jablek. Tak bych získala zkušenost jako Teacher Aide (asistent učitele). Byla jsem tam zatím jen jednou. Kauri (tak se ten kluk jmenuje) mě po pěti minutách objal, dal mi pusu a řekl mi, že mě miluje. 
Tohle je ta třída. Povšimněte si chybějící obuvi. To není z finančních důvodů, to je prostě Zéland.

I v té školce většina děcek lítá po zahradě a v tom studeném písku boso, lozí tam po stromě, často tak vysoko, že na ně nedosáhnu, jako hračky mají klacky, se kterýma lítají jak splašení. To by u nás prostě neprošlo.
Jeden den mě po obědě strčili do třídy s miminama. Bylo jich tam asi 7, z toho dvě úplně malé, které jen leží, pár jich umělo lozit a pár už i chodit. Ty větší zrovna dojedly a měly špagety úplně všude, na oblečení, ve vlasech, špagety byly všude na stole na zemi, tak to bylo třeba uklidit, jenže do toho ty dvě ležící mimina řvaly jak urvané. Jsem myslela, že zdrhnu. Byla jsem tam jen já a ještě jedna učitelka, která zrovna přebalovala plínky. Tak jsem vzala to jedno řvoucí mimino, chvíli jsem ho pochovala, přestalo brečet, tak jsem ho zas položila, abych vzala to druhé, jenže to první začalo hned zas brečet a do toho ty ostatní tam lozily mezi těma špagetama a mě se chtělo lehnout si na zem a řvát taky při té představě, že v tomhle budu muset přežít dalších 5 hodin.
NAŠTĚSTÍ asi viděli mé zoufalství, takže po 15 minutách za mnou přišla jedna učitelka a zeptala se mě, jestli si to s ní chci vystřídat. S radostí jsem šla zase radši ochutnávat pískové dorty.

Ale zpátky k té škole, kde jsem byla jen jednou. Byla jsem domluvená, že tam budu chodit párkrát týdně, ale co čert nechtěl, našla jsem si práci :)
Rozesílání emailů s mojim životopisem moc k ničemu nevedlo, tak jsem začala objíždět školy osobně a dávat jim životopis osobně. V pondělí jsem zavezla životopis do jedné školy pro děti s mentálním postižením. Moc jsem netoužila tam pracovat, radši bych počítala jabka a hrušky s Kaurim, ale práci potřebuju že jo. Ve středu mi volali, jestli bych nemohla přijít v pátek na pohovor, no a v pátek už jsem podepisovala smlouvu. Budu asistent učitele u prvňáků. Ve třídě je 9 žáků, jedna učitelka a dvě nebo 3 asistentky. Je to jen částečný úvazek, 5 hodin denně a zatím jen do konce školního roku, tzn. do 15. prosince, ale to je dobře. Když to bude moc naprd, tak tam nebudu muset zůstat.
Začínám ve středu, tak držte palce.

neděle 4. října 2015

Třetí týden v Hamiltonu

Jaro je v plném proudu.

Sedmikrásky jsou všude, tak místní učím, jak jsou zdravé.

Jinak musím říct, že Hamilton není zas tak špatný, jak jsem si po prvním týdnu myslela.
Začíná se mi tu líbit.
V místním muzeu mají fotku Hamiltonu ze začátku 20. století.

Takhle vypadá hlavní třída dnes.

Součástí muzea je i art galerie a tohle je moje nejoblíbenější dílo. Jmenuje se Double Bag Ballet (balet dvou tašek)


Máme tu i jezero.

A kolem jezera Eukalypty.

A v jezeře ptáka Pukeko.

A taky tu máme nejkrásnější kruháč na světě.

Dokonce nás tu poctila i návštěva až  z Palmy!

A pak jsme měli další návštěvu, Reubenova kámoše, který dělá pro NZ armádu.
Dovezl nám balík jídla, který dostávají, když jsou v terénu a má jim vystačit na 24 hodin. Jako nemají se vůbec špatně.

Reuben v nové práci. Od listopadu začíná učit, tak se připravuje.

A tohle bude učit.

S rodinou z Wellingtonu jsem pořád v kontaktu. Děcka teď mají dva týdny prázdniny ve škole, tak vyrazili na farmu za babičkou, která bydlí necelou hodinu od Hamiltonu. 
Jela jsem je navštívit.


Vzali mě na prohlídku farmy. Jeli jsme dlouho autem a pořád jsme byli na jejich pozemku, mají 1000 býků a spoustu ovcí.

Boso, jako každé správné kiwácké děcko.

Vyhlížení dědy Joea, který tak trochu zapomněl, že na něj čekáme a zatoulal se ve svých polích

Babička mě poslala na zahradu ať si natrhám citróny a grepfruity.


Citróny jak dělo!


Domů jsem jela se slušnou výsluškou. Kromě ovoce mi babča nabalila ještě jehněčí maso a ze zahrady mi odkopla mátu. Což mě konečně donutilo okopat záhon a zasadit pár bylin.

 No a co tady celé dny dělám? Hledám práci, což je ta nejhorší práce na světě. Chci zůstat ve školství, ale protože tady momentálně nemůžu učit (musela bych si udělat jeden rok školy, což by mě stálo jako nerezidenta půl mega), tak to zkouším jako asistent pedagoga a tak. Do toho obíhám různé organizace, abych poznala co nejvíc lidí a získala co nejvíc kontaktů. Příští týden dobrovolničím na prázdninovém programu pro děcka imigrantů, chodím na kurz angličtiny a chci se přihlásit na kurz maorštiny, protože každý učitel tady musí znát alespoň základy. Třetina inzerátů nabízející práci ve školství vypadá takhle:

 Kaiako kura potiki Tau 3–4, He turanga tuturu, permanent. E rapu ana too maatou Wharekura ki teetehi kaiako reehita. Ko te hiahia me matatau ki te Mita o Maniapoto, Te Reo Māori me ngoona tikanga. Me maatau moohio te kaitono ki te Marautanga o Aotearoa me te whakahaere i ngaa momo aromatawai mo te reanga potiki. He Wharekura puumau ki too maatou taonga tuku iho o Maniapoto. Ara me kaha whanake aa taatou akonga i roto i ngaa momo akoranga.

Ko te ra aukati ko te Raahina te 11 o Whiringa-aa-nuku, 3pm. Tonoa mai to taatai pumanwa (CV) me teetehi reta tono ki te Tumuaki; emeera tkkmop@xtra.co.nz. Mehemea he paatai tau waea mai ki te Tumuaki; (027) 301 0059 tuku emeera raanei. Ka tukuna ngeetehi peepa whaakakii mo te turanga nei.