Tak už jsem zas tu :)
Dva týdny zpátky jsem sbalila své saky paky, sežrala poslední český koláč, na letišti si pak koupila tabletky na pálení žáhy a pak už se jen přesouvala z jednoho letiště na druhé. Po 38 hodinách jsem se doštráchala až do Aucklandu, kde mě přivítalo klasické zimní počasí, vítr a déšť.
Tyhle dlouhé cesty jsou fakt psycho. Nasednete do letadla a hned se rozjíždí kolotoč jídlo - spánek - jídlo - film. Za těch 38 hodin jsem viděla 5 filmů, snědla 5 obědů, plus asi 2 snídaně.
Z Prahy jsem letěla do Říma. Polovinu letadla zabírali Češi letící na rok na Nový Zéland, stejně jako já před rokem. Druhou polovinu letadla zabírala italská mládež. Nevím jestli je to nějaká italská móda nebo jsou Italové fanoušci George Michaela, ale polovina kluků měla v uchu to, co on.
V Itálii 3 hoďky na letišti a pak pěkně do Dilí...
...přes nějakou poušť do Taipei.
Z Taipei do Sydney.
A pak už Auckland.
Tohle je nepříliš podařený fotka jídla z letadla. Donesli mi nějakou hnědou kouli. Myslela jsem, že to je nějaká zelenina, kousnu, a ono vajco. Později jsem vyguglila, že to je čínské Tea egg. Vajíčko se předvaří, praskne se skořápka a vaří se dál v sojové omáčce s dalším kořením, listy černého čaje a kořením jako skořice, anýz, fenykl, hřebíček a tak. Docela to ušlo.
V Aucklandu jsme zůstali 3 dny u Reubenových rodičů.
Jeho taťka nakoupil Budvar, abych se cítila jako doma. Spokoši to jsou.
V neděli po příletu byl den D. Stěhování do Hamiltonu. Z Aucklandu hodina a půl cesty mezi farmami mi moc nadějí nedodala a samotné město tež moc nepovzbudilo. Ale to je těžko, po Wellingtonu stojí každé město za hovno.
Tohle je náměstí v centru. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale i Palmerston North je hezčí než Hamilton.
Áaale zase na druhou stranu mám hned za barákem řeku.
A přes cestu boží botanickou zahradu, která byla oceněna botanickou zahradou roku 2014.
Daffodil Society tam zrovna měla výstavu narcisů. Chvilku jsem uvažovala, že bych se do jejich spolku přidala, ale už jsem v Ethnic woman group (k tomu jsem zas přišla jak slepá k houslím, mám tam dobrovolničit nebo co), v místním book clubu a v group for newcomers. Tak třeba až za rok.
Místní návody na záchod mě nikdy nepřestanou bavit.
No a asi by někteří chtěli vidět, kde to teda bydlím. Moc fotek ještě nemám. Zatím je všude bordel, tak dám víc fotek až to tu dám dokupy.
Výhled z kuchyně.
Výhled z obýváku.
Pěkné to tu je. Akorát klasika, uvnitř je přes den větší zima než venku. Dneska sem zas měla v obýváku 14 stupňů dopoledne. Takže okna dokořán, abych si tu trochu zatopila. Ale po zkušenosti v Irsku už nehodlám riskovat další omrzliny a rukavice sundávám jen do sprchy.
Dneska se ale Reuben hecl a zatopil. To už jsem sundala i šálu, jak mi bylo vedro.
Zéland je super. Ale je tu pár věcí, které fakt nedávám. Těsně pod vrcholem naprosté debilnosti se vytrvale drží top sheet, což je prostěradlo, o kterém jsem už psala, že to tu lidi zastrkají za matraci a pak se po něj nasoukají jak houseny. Dyť se po tím nedá hýbat!
Mezi tyto lidi patří i Reuben. Zkusil to no...
A na naprostém vrcholu tohoto žebříčku je toto:
Oddělené kohoutky na teplou a studenou vodu. Oprava, vařící a ledovou vodu.
Měli to i v Irsku a tady už jsem o tom možná taky psala, ale pořád mě to nepřestává vytáčet, tak to tu dám ještě jednou.
Umýt s tímhle nádobí je normálně nebezpečná činnost. Z levého kohoutku teče voda jak z varné konvice. Prostě demence.
A na závěr se musím podělit o tohle. Je to fakt boží. Normálně bramborové těsto rozválené, naplněné špenátem s rozmixovanýma zelenýma fazolkama, česnekem, pórkem, solí a uvařené v potravinářské fólii. Trik na žlutější těsto - přidejte kurkumu.
A k tomu žampiony podušené s kmínem a trochou soli zalité mlíkem a trochou zakysané smetany.
Moje nejoblíbenější jídlo teď.
Teď ještě najít práci. Ale o tom zas příště.
