Škola, School, Kura

Kura znamená v maorštině škola anebo taky poklad, cennost. Ve smyslu že ne škola, ale vědění je poklad. Moc pěkné přirovnání. Jenže to vypadá, že škola jako taková oceňuje spíše poslušnost a slepé šprtání ve snaze získat dobrou známku, než opravdovou znalost a zájem. O nefunkčnosti školského systému ale až příště. Teď bych chtěla napsat něco málo o Zélandských základních školách a rozdílech v porovnání se školami Českými. V česku jsem na základní škole pracovala rok a tady na Zélandu už skoro 3 roky na 4 různých školach, takže je co porovnávat.

Základní školy jsou na Zélandu hodně multikulturní. Mít 40 až 70 různých národností v jedné škole je celkem běžné, alespoň tady, na severu severního ostrova. Ale i když je tu tolik kultur pohromadě, tak ta kiwácká školou jasně vládne. Kultura, která umožňuje věci, při které by České školní inspekci nejprve vypadly oči z důlků, pak by se jim postavily vlasy na hlavě a nakonec by tu školu rozcupovali na cimpr campr. Hygiena a bezpečnost je tady úplně někde jinde. 

A tak pěkně od začátku.

Aby jste si mohli představit zélandskou školu, zapomeňte na jednu velkou budovu plnou tříd. Školy jsou tady tvořeny ze spousty většinou přízemních budov, často jednotlivých tříd nebo řady tří tříd dohromady, které jsou různě rozesety po školním pozemku, přičemž každá třída má dveře přímo na hřiště.

 Záchody jsou často odděleně, takže musíte jít přes venek. Tímpádem by moc nedávalo smysl se otravovat s papučema, takže se po škole chodí v botech, i když je v hodně třídách koberec. Spousta dětí se ale stejně s botama neotravuje vůbec.

Jedna z věcí, která se mi líbí na NZ školách je, že děti tráví spoustu času venku. Jednak proto, že přístup k hřišti je tak bezprostřední a taky proto, že jim to umožňuje časový rozvrh. Škola začíná a končí v 9 a končí ve 3 odpoledne a je to pro všechny stejné, od prvňáků po středoškoláky. Mají 3 vyučovací bloky, vždy cca 1,5 hodiny dlouhé. Po prvním bloku mají 20 minut přestávku na svačinu (anebo morning tea, jak tady tomu říkají) a po druhém bloku mají hodinovou pauzu na oběd. Během těch přestávek jsou většinou celou dobu venku, hrajou si na písku, na prolízkách, hrajou fotbal, rugby, netball anebo mají nějaké jiné aktivity jako moderní tanec, kapa haka (maorské písně a tance) nebo třeba tvorba videí

Ačkoli se to moc neví, tak je na Zélandu hodně chudých lidí. Je běžné, že jsou na školách děti, které nemají svačinu ani oběd. Škola organizuje tzv. Breakfast Club (snídaňový klub), kam se tyhle děti můžou přijít před začátkem školy nasnídat a taky poskytuje svačiny a oběd. Některým dětem i boty a bundy.

Každé škole je tady přiřazen tzv. decile (překlad toho slova jsem nenašla), což je číslo, které vyjadřuje z jaké socio-ekonomické vrstvy pochází děti, které školu navštěvují. Čím nižší číslo, tím nižší socio-ekonomický status a tím více financí jde do školy.

Svačí a obědvá se venku na zemi, na schodech nebo uvnitř na podlaze pokud prší.

Na konec přestávky zvoní dvakrát. Po prvním zvonku mají děti 5 minut čas dostat se zpátky do třídy než zazvoní podruhé. Těm malým to často trvá mnohem dýl, ale hlavní je že vůbec přijdou.

Tyhle dlouhé přestávkyse mi oproti těm českým krátkým líbí víc. Davají učitelkám prostor se potkat s ostatními učitelkami a více se socializovat nebo si aspoň předat důležité informace.  Místo sborovny mají tzv. Staff room, kde je malá kuchyňka s kávou, čajem, mikrovnlkou, ledničkou a myčkou a většina učitelek se tam jde během přestávky najíst - pokud nejsou na dozoru.

Taky nemají kabinety. Každý učitelka má svoji třídu, kde učí a tam má všechny svoje věci. Takže jediné místo, kde se schovat před dětmi je staff room.
Celkově tady učitelky mnohem víc spolupracují. Třídy jsou rozděleny do 3 stupňů. Učitelky z každého stupně úzce spolupracují na svých plánech. Každé čtvrtlení mají nějaké téma, na které se zaměřují.

Základní školu tady děti navštěvují od 5 do 11 let, kdy jdou na 2 roky do intermediate school (takový mezičlánek mezi základní a střední školou) a ve 13 jdou pak na střední školu, kterou končí, když je jim 17.

Děti začínají školu přesně v den svých pátých narozenin, což dělá z pátých narozenin velkou událost. Děti do první třídy teda přibývají postupně během školního roku, což je docela záhul pro učitelku. V některých školách proto v prvních, ale i ve vyšších třídách vypomáhájí rodiče, pokud můžou. Často jsou tady třídy namíchané - prvńáci a druháci dohromady, druháci se třeťákama atd., někdy i 3 různé ročníky dohromady. Není to kvůli nízkému počtu dětí, takových tříd s prvňákama a druhákama dohromady máme 4. Spíš si to vysvětluju tak, že těm co to jde hůř se připojí k těm mladším a naopak. Na konci roku děti nemusí dosáhnout určité úrovně, na Zélandu se nepropadá. I když jsem slyšela, že už i v Česku se od toho upouští. Vysvědčení tady taky není, dostávají jednou za čas reporty o tom, co už umí a na co se zaměřit příště.

Taky domácí úkoly tady na základkách nedostávají. Když jsem sem přijela, tak jsem se na to jedné učitelky ptala a ta mi řekla, že svým žákům úkoly nedává, protože chce aby měli víc času na hraní. Krása.
Mají tady ale Národní standardy. Myslím, že každý rok děcka dělají zkoušky, aby se vidělo, jak na tom jsou na národní úrovni. Cílem těchto zkoušek je zvednout celkovou úroveň vzdělávání na školách. V roce 2013 oznámila ministrině školství, že cílem je aby 85% studentů dosahovalu národních standardů. Zatím jim to ale moc nevychází. Výsledky se od té doby nijak nezměnily, kolem 75% studentů dosahuje národních standardů. Většina učitelů by je zrušila. Ničemu nepomáhají, akorát přidávají práci a stres jak učitelům, tak dětem. 

Třídy jsou tady taky docela jiné. Nemají v nich moc lavic. Jen pár, takže na koho nezbyde místo, tak píše na zemi. Ve třídách je běžně 30 dětí, někdy i víc.

              

Učitelka málokdy pracuje s celou třídou najednou. Většinou nejprve vysvětlí, co po nich chce a co se bude dít, oni pak pracují samostatně a ona (málokdy on) pak pracuje s jednou skupinou dětí. Děti jsou většinou rozděleny do skupin podle schopností a znalostí. Ti menší so po dokončení úkolu můžou hrát, zatímco učitelku si bere postupně jednu skupinu za druhou. Ti větší mají soubor úkolů na kterých pracují. Mají např. něco, čemu říkají Daily 5, což znamená něco jako Denní pětka  - 5 úkolů, ze kterých si můžou každý den vybrat: čtení ve dvojicích, kdy si navzájem čtou nahlas; čtení sami pro sebe; poslech příběhu/audioknihy na počítači, při kterém mají před sebou tu knihu, kterou poslouchají; spelování; nebo práce na slohovce/příběhu/ básničce, podle toho, co se zrovna ten týden dělá. Každý den tak mají 3x10 minut během kterých volí 3 z těch 5 úkolu.

Gramatika se tu napřímo učí jen málo, hodně se ale píše. V podstatě každý den, o čemkoliv.

Každá třída má několik počítačů, chromebooků, iPadů a pod., často pro aspoň polovinu třídy. Některé školy podporují nošení vlastních počítačů, aby tak měl přístup k pc úplně každý. Když jsem přijela na Zéland tak mě to docela ohromilo. Teď si ale myslím, že čím míň počítačů ve třídě, tím líp.

A teď moje oblíbené téma, tělocvik. Tělocvična? Zapomeňte. Cvičební úbor? Zapomeňte. Pěkně v tom, v čem jste přišli do školy a venku. Skok do písku, přes kozu, šplh? Nenene. Škola má dlouhé schody vedoucí k řece? Škoda je nevyužít. 2x týdně 3x nahoru a dolu. Hotovo.

To bylo minulé čtvrtletí. Toto čtvrtletí je tělocvik 4x týdně, 10 minut denně. Na hřišti je 10 stanovišť s různými cviky, a děcka jsou na každém stanovišti 1 minutu. Jednou týdně je místo stanovišť běh. Běhá se 10 minut kolem školy dokola. Děcka běhají boso, v žabkách, v gladech, v šatech, kožených kalhotách, prostě v čem zrovna přišly do školy.

Příští čtvrletí už bude teplo, tak se bude plavat. Spousta škol tady má svůj venkovní bazén a každá třída chodí plavat 1-2x týdně. Učitelka je tam na ně sama a tak do bazénu s nimi nejde, aby na ně mohla dohlížet. Je to docela Opava.

Prvňáci a druháci mají tělocvik jen jednou týdně v pátek odpoledne a probíhá to tak, že dostanou míče, kruhy a švihadla a 45 minut si s něma hrajou.

Instrukce před tělocvikem.

Jednou nebo dvakrát za čtvrtletí mají "Project Energize" a to včdycky přijede do školy tady ten mladý týpek a učí postupně všechny třídy různé druhy sportů.

Ve školách se tady jede na čtvrtletí, ne na pololetí jako u nás. Po každém čtvrtletí, což je 10 týdnů, jsou 2 týdny prázdnin. Letní prázdniny jsou pak 6 týdnů dlouhé oproti 8 v ČR.

Tradičně jednou týdně v pátek ráno se celá škole sejde na "Positive Assembly", což je takové shromáždění, kde se zpívají písničky, řeknou se novinky z celé školy nebo nějaké zajímavosti a hlavně se losuje. Losujou se pozitivní karty, které děti dostávají od učitelky během týdne za vzorné chování, pokud udělají něco pro někoho druhého apod. Na ty karty pak napíšou svoje jméno a hodí je do krabice, ze které se pak losuje. Losuje ředitelka Pippa, kterou všechny děti oslovují jménem, a kdo je vylosován, tak může jít a vybrat si nějakou věc, hračku, zápisník apod. Taky se předávají certifikáty. V každé třídě dostane certifikát/diplom jeden žák za něco, co se mu ten týden povedlo.

Pippa nakonec zahraje na ukulele a všichni zpívají písničku školy. Kdo má facebook, může shlédnout zde.

Maorská kultura je školou prošpikovaná skrz naskrz. Sice se maorština neučí jako předmět, ale maorská slova se ve výuce běžně používají. Moje nejoblíbenější je puku - břicho.

Každý nový zaměstnanec nebo speciální návštěvníci školy jsou uvítaní tradičním maorským způsobem zvaným Powhiri (vyslovuj pofiri). To se opět celá škola sejde a skupina dětí a učitelek stojí na jedné straně a noví příchozí na straně opačné. Obě skupiny mají v čele ženskou, která v maorštině volá něco na tu druhou a naopak. Zní to takhle:

Nově příchozí se pak pomalu přibližují k těm domácím, kde jsou připravené židle k sezení. V první řadě sedí vždy muži a ženy až v druhé. Domácí pak zpívají maorskou písničku (waiata), která může vypadat třeba takhle (ty děcka jsou od nás ze školy a natočila jsem je při zkoušce)

Pak ten z kluků, který vede Haku předstoupí a přivítá všechny v maorštině. Po něm nastoupí ředitelka, taky něco řekne v maorštině (vždycky přemýšlím, jestli vůbec ví, co řesně říká) a pak v angličtině. Nově příchozí se pak postaví a pokud možno v maorštině začnou mihi - poděkování za přijetí a přivítání během kterého také řeknou svoje pepeha, což je řeč během které se představíte, řeknete odkud jste přišli, jméno vaší hory, řeky, otce, matky a tak. Pak se zase zpívá a součástí může být i haka. Tady jsou děcka při nácviku haky.

Zélandské školství rozhodně není perfektní. Tak jako ostatní země, se potýká s problémy našeho "tradičního" systému vzdělávání. Co je ale na Zélandských školách skvělé, je že ještě nebyly zasaženy strachem, který vládne Evropou. Strach, který ze škol udělal tvrze, postavil ploty a brány, za které rodiče nesmí bez doprovodu zaměstnance školy. Strach, který dětem zakazuje lozit po stromech, hrát si s klackama nebo si nedejbože zout boty na školním hřiští, protože co kdybys na něco šlápl. Nejednou jsem slyšela větu "Učitelé jsou stále jednou nohou v kriminále". V Anglii dokonce musíte požádat o propuštění dítěte ze školy, pokud chcete jet na dovolenou během školního roku a pokud se dítě vrátí do školy později než bylo naplánování, tak zaplatíte pokutu.
Opravdu takhle chceme žít?

Tenhle strach tady zatím není a tak jsou školy plně otevřeny rodičům, děti lozí po stromech, hrajou fotbal na hřišti, které je přes cestu od školy a bez dozoru učitele. Říkají tomu "trusted soccer" (trust znamená důvěra a soccer je fotbal). Učitelé prostě svěří důvěru svým studentům, že jsou schopni si hrát bez dozoru. Studenti můžou jejich důvěru ztratit, ale taky znovu získat.
A co když se jim něco stane?
No tak se jim něco stane. Příště si dají větší pozor. Nikdy se nenaučíme být samostatní a zodpovědní za své chování více, než když jsme sami a nemáme dospěláka za zadkem.

Buďte trochu víc Kiwi. Věřte svojim dětem a sobě navzájem. Ono se pak žije mnohem klidněji.