Byly prázdniny a tak bylo nutno vyjet někam dál. Volba byla jasná. Pohoří Ruahines. Michal je má prochozené skrz na skrz a tak mi dal tipa na dvoudenní trek zvaný Deadman's Track.
Cesta na jih byla zamlžená.
Člověk vyjede za Hamilton a nestačí se divit, co je krásy kolem dokola.
Popár hodinách jsme zaparkovali po horama a vydali strmě vzhůru.
Po cestě na chatu jsme potkali klub turistů (průměrný věk 70 let) a dřevěný most.
Výhled od chaty.
Nejvíc cool záchodky. Aspoň zvenku teda.
A na záchod na Rysech stejně nemají.
K večeru teptlota klesla k nule a tak se Reuben ujal zatopit v krbu. K dispozici tam měl dva ústřižky z novin, vlhkou kůru a mega polena. Lekce č.1 Vždycky měj v krosně noviny.
Po 20 minutách marného snažení jsem převzala vedení, natrhala jsem hromadu suché trávy, v rohu chaty jsem našla sekeru, polena jsem rozsekala na třísky a jala jsem se kiwákovi ukázat, jak se rozdělává oheň.
No a hovno. Prostě nic. Chvíli to vypadalo nadějně, ale rozhořet se to nechtělo. To už jsem trochu začala panikařit. Byla fakt kosa, neměla jsem čepku, rukavice ani šálu (lekce č.2 vždy měj v krosně čepku, rukavice a šálu) a ani 5 vrstev a sekání dřeva mě nezahřálo. A pak mě to napadlo!
Na horských chatách není eletřina a na minulém výšlapu jsem se přiučila, že je vždy dobré mít s sebou svíčky. Tak jsme je zapálili a dali po suchou trávu a třísky...a NIC!
To už jsem to vzdala a začala jsem se psychicky připravovat na nejhorší noc mého života. Asi ve chvíli, kdy jsem přemýšlěla jestli bude lepší vypít tu láhev vína, co jsme tam měli, pomalu a vydržet vzhůru co nejdýl, anebo vypít najednou a usnout co nejrychleji, to Reuben dokázal! Nevzdal to a s pomocí svíček rozdělal oheň.
Tak jsme si dali matrace před krb a pěkně se tam uvelebili s vínem. Nakonec jsem ani spacák nepotřebovala, jaké tam bylo vedro.
Ráno na nás vykoukly sopky Ruapehu a Ngauruhoe, tak jsem je zvěčnila do mého cestovního skicáku.
Se sluncem v zádech jsme se brodili vstříc zatravněným vrcholkům.
A z vrcholu už to šlo jen z kopce a to i s náma.
Zatáhlo se, začalo fučet a mě bylo smutno po mé šále. Tráva zakrývala bahno a hluboké kaluže a klouzalo to jak po banánové slupce. Spadla jsem asi tisíckrát, křuplo mi v kolenu a dva dny jsem si pak nemohla dřepnout.
Po pár hodinách jsme se dokouleli dolů a to je vždycky super pocit, když už víte, že ten den už nemusíte dál.
V nedaleké vesnici jsme měli ubytování na dvě noci a s výhledem na Ruapehu.
Totální ráj. Kopce všude dokola a nejbližší soused nejmíň kilometr daleko.
Vidíte ten kopec tam vzadu? Tam budu jednou bydlet.
