Kámoš objevil inzerát, ve kterém hledali posádku na plachetnici, tak se jim ozval a v pátek mě vzal s sebou. Paul, kterému loď patří, je asi 60 letý týpek, který se před třemi lety rozhodl, že se naučí plachtit, koupil si loď, zaplatil si víkendový kurz plachtění, napsal inzerát, že hledá posádku a od té doby vyráží každý víkend na moře. Posádka je to dost různorodá, manželský pár ve středních letech, Theo - 35 letý tesař, Lynn - podivná paní se zubama, se kterýma děla asi všechno ostatní, než že si je čistí, za to ale nejzkušenější člen posádky, Paul - majitel lodi, s asijskou manželkou, která mu na loď nosí sushi, Tiery - kámoš z Kanady a já...
Na plachetnici jsem už byla v Irsku, ale to byla jen rodinná nedělní vyjížďka, kde jsem nemusela nic dělat. Teď podruhé jsem se pro jistotu rovnou zúčastnila závodu. Vypluli jsme z přístavu, vypli motor a všichni začali něco dělat, připravovat plachty a tak, tak jsem se snažila moc nepřekážet.
Bylo tam více než 20 plachetnic, z rádia pořád hlásili čas zbývající do startu a všichni začali být pomalu nervózní. No a pak to začalo...totální chaos, kdy se nám nedařilo odstartovat správným směrem nebo co, všichni lítali po lodi jak zběsilí, pořád jsme tahali za lana a pak je zase uvolňovali. No prostě zmatek. Ale jakmile jsme vypluli, tak už to byla pohoda.
Bylo tam více než 20 plachetnic, z rádia pořád hlásili čas zbývající do startu a všichni začali být pomalu nervózní. No a pak to začalo...totální chaos, kdy se nám nedařilo odstartovat správným směrem nebo co, všichni lítali po lodi jak zběsilí, pořád jsme tahali za lana a pak je zase uvolňovali. No prostě zmatek. Ale jakmile jsme vypluli, tak už to byla pohoda.
Paul vytáhl sushi, strčil mi do ruky pivo a kormidlo a řekl mi ať mířím přímo k bójce. Tak jsem k ní přímo cik cak zamířila.
Byli jsme s přehledem poslední.
