Mt.Taranaki

Konečně! Konečně se mi podařilo zdolat moji druhou velkou sopku, Mt. Taranaki. Nikdy mi to nevyšlo aneb plánování není moje nejsilnější stránka.

Vyrazili jsme v pátek kolem oběda z Hamiltonu a Paul z Wellingtonu.

Náš výhled ze severu byl spoko, pěkně jsme si libovali, jak nám to počasí vychází, dokud nenapsal Paul, jestli už jsme po cestě horu viděli, že on už je skoro u ní a nic.

Paulův výhled z jihu.

Za chvíli už jsme dojížděli na místo a houstnoucí mlha nevěštila nic dobrého. Měl nás čekat ještě 2-3 hodinový pochod na chatu, kde jsme měli přespat.

Jeeenže, začalo pršet a bylo už dost pozdě, takže bysme museli jít za tmy (což be mě teda nevadilo, Klajbič mě vycvičil) a tak mě ti poserové překecali, ať přespíme v autě a vyrazíme až druhý den.

Tak jsme si udělali párty v autě.

Vytáhla jsem je aspoň na noční návštěvu vodopádů.

Ráno mě málem kleplo, když jsem viděla Paulovu výbavu...

Při pohledu na Paulovy "pohorky" mi došlo, že jsem totálně přecenila jeho horské zkušenosti. No a však co, Paul je punker, on to nějak zvládne.

Hora se nám začala odkrývat, tak jsme vyrazili.

Jenže počasí se tu měni z minuty na minutu a tak o deset minut později v lese, nás už zase čekala mlha a děšť.

Asi po jedné čtvrtině cesty se Paul otočil, že jde zpátky, že umírá, a že to prostě nedá. Tak jsme ho zas otočili zpátky. On to pak zkusil ještě asi 3x, řekl nám, že nás nenávidí, ale plahočil se dál.

Po 5 hodinách v dešti jsme konečně uviděli chatu. 

Syme Hut ve výšce 2000 m.

Po pořádném jídle a sklence whiskey se i počasí umoudřilo a vrchol se nám ukázal v celé své kráse.

Slunce západ.

Slunce východ.

Paul jít na vrchol překvapivě odmítl a Reubena bolelo koleno, tak jsem se vydala sama.

Přelezla jsem přes dolinu...

...a pak už jsem jen stoupala.

Drapa jak cip.

500 metrů převýšení s tímhle sklonem celou cestu. Plazila jsem se tam 2 hodiny.

A takhle jsem při tom vypadala, haha.

Takhle to vypadá v kráteru.

V dálce Mt. Ruapehu 

Další sopka na řadě. Ale musím to naplánovat, tak kdo ví, kdy to bude.

Z vrcholu jsem se sklouzla zpátky na chatu, vyzvedla kluky a pak už pěkně dolů k autu.

Dom jsme dorazili v neděli večer. Čekali tu na nás Ondra se Zuzkou z Wellingtonu, kteří se nám zatím starali o dům. Ondra upletl karabáč na naučil Reubena Hody, hody, doprovody. Myslím, že to Reuben moc nepobral.

Dům (můj)

Tak už jsem se konečně po několika upozorněních, že bych už jako mohla napsat blog, k tomu dokopala.

Nebudu s tím okolkovat a rovnou to vybalím. Koupili jsme s Reubenem barák.

Tady jsou fotky před nastěhováním, ještě s nábytkem bývalých majitelů.

 Pohled od cesty.

A tady jsou fotky po nastěhování.

Stěhování nebude moje oblíbená aktivita.

Jsem si tak trochu myslela, že kupování domu domu na Zélandu bude podobné kupování auta a přepisování na nového majitele - zajdeš na poštu, vyplníš papír a je to. No a jako vůbec. Potřebuješ svojeho právníka, ti co barák prodávají tež a pak cokoliv řešíte mezi sebou, jde přes ně. Všechno to trvalo asi měsíc. A pak jsme se nastěhovali a já jsem se druhý den chtěla stěhovat pryč... Bývalí majitelé totiž měli kočku a nechali nám tu její blechy! Celý barák byl zablešený a moje nohy poštípané jak cip. Svědí to děsně, je to tisíckrát horší než komár a dělají se na tom někdy takové puchýře. Fotku sem dávat nebudu, ale kdo se chce podívat, tak tu jsou ilustrační fota klikni tu.

A co úplně nejvíc nasere je, že Reuben neměl aji jeden štípanec!

Blechy v baráku jsou tu běžné, úplně každý koho jsem se zeptala, je aspoň jednou v životě měl. Než jsem přijela na Zéland, tak slovo blecha bylo skloňováno pouze ve dvou případech. A to, když mi někdo říkal, že na lidi nejdou (kecy prdy) a pak v takovém tom "Dobrou noc, ať tě blechy štípou celou noc." Kdo tuhle větu vymyslel byl pěkný kokot.

Jsem na Zélandu rok a půl a blechy jsem už měla 3x! Pokaždé, když jsem bydlela se zvířatama.

V každém supermarketu tady prodávají bomby proti blechám, což jsou spreje, které postavíte doprostřed každé místnosti, a odejdete na dvě hodiny. Pak trvá až 3 týdny, než je to úplně vyhubí.

Kromě blech nám tu taky nechali spoustu barev, které použili různě po baráku, tak si to tu vylepšuju.

A taky zeleninovou zahrádku. Nastěhovali jsme se v pravý čas, pěkně na sklizeň (už tu máme podzim).

Rajčat máme hromadu a občas v té změni různých rostlin, co ani nevím, co jsou, najdu okurku.

Taky máme na zahradě citrónovník s mega citrónama.

Strom je úplně obsypaný. Nevím, co budu dělat s tolika citrónama.

Bydlíme skoro na konci Hamiltonu, asi dva bloky od našeho domu jsou už jen pole. Ale do centra to máme stejně furt jen 5 minut autem.

Tak to vypadá, že si v Hamiltonu ještě nějakou dobu pobudem no. Ale nafurt to nevidím. Zatím tu roste cena baráku až o 20% za rok (jeden z hlavních důvodů proč jsme to koupili), tak snad to tak půjde dál, za pár let to prodáme a posunem se zas někam dál.