Rok a pár měsíců utekl jak voda a najednou tu byli!
Dvě hodiny jsem čekala než se prodrali přes všechnu kotrolu na letišti. Trvalo to tak dlouho, že už jsem se bála jestli je nezatkli za pašování tvarůžek, co mi přivezli. 5 balíčků mi přivezli na druhý konec světa :D A taky kolo mi přivezli! Tak teď můžu jezdit, ušetřit na benzínu a ještě k tomu šetřit životní prostředí! Díky, díky, díky!
Po roce a půl = nejlepší jídlo, aji chleba jsem si k tomu upekla.
Teta mi poslala cukroví klasické i trochu víc letní.
Taťka postel rozbil a tak ji i spravil, stejně jako záchod a pár dalších věcí na domě, které jsem mu připravila a na které jsem nestačila.
Prvních pár dní po příletu jsem ještě pracovala a tak jsme se flákali doma a po Hamiltonu.
¨
Botanická zahrada.
Mamka upekla perníky, ať to máme aspoň trochu vánoční, tak jsme se po večerech zabavili zdobením.
První výlet byl k moři do Raglanu, města asi 45 minut od Hamiltonu.
V pátek jsem šla naposledy do práce a dobrodrůžo mohlo začít. 3 týdny, 5 lidí, jedna kára.
První zastávka byla ve Waiuku u Reubenových rodičů, kde jsme měli předčasnou vánoční večeři s celou familií a mě a ségře začal překládací maraton.
I vánočku jsme měli.
Další stanicí byl Auckland.
A pak Puhoi, osada, kterou v roce 1860 založili Češi, kteří sem přijeli za lepším. Nebo si to aspoň mysleli. Nalákal je sem jeden týpek, co sliboval půdu a krásné místo k žití. A tak se sem první skupina lidí plavila celých 100 dní, aby zjistili, že sice půdu mají, ale totálně porostlou buší, navíc uprostřed zimy, kdy pořád prší. Svým rodinám doma ale nechtěli dělat starosti a tak posílali domů dopisy o tom, jak se tady mají dobře. No a co udělali lidi doma? Sbalili se a jeli si taky pro svůj kousek štěstí. A tak se jich tu pár nahromadilo. Naštěstí jim Maoři pomohli, naučili je lovit ryby a tak a všechno dobře dopadlo. A tak je tam dneska muzeum věnované Čechům, kteří osadu Puhoi založili.
U vchodu nás přivítal skoro stoletý stařík, jehož první žena nebo druhá žena (myslím, že v tom měl zmatek) byla Němka a učila české lidové tance. Borec hýřil vtipem a když jsme mu platili vstupné, tak prohlásil, že si musí ty bankovky zkontrolovat, že přece jenom jsme Češi. Syčák.
Místní knihovnu máte přečtenou za pár měsíců.
Z Puhoi jsme si to zamířili na 90 mile beach.
90 mílová pláž.
A pak surfovat na píšečné duny.
Tohle je jedno z těch lepších ubytování na naší cestě. 110 let stará vila.
Další zastávkou byla Rotorua aneb město, co smrdí jak zkažená vajca.. Jsou tam pořád ještě vesnice, kde žijí Maoři tradičním způsobem.
Tohle je jejich trouba.
Všudypřítomné výpary sirovodíku.
Koupelna.
Haka.
Dva Maoři a pět dementů.
Vánoční výprava na Tongariro.
Vánoční oběd na sopce.
Jedna z česko-anglických debat o věcech politických a jiných za použití slovní zásoby čítající přibližně 40 slov, doplněných o širokou skálu zvuků a gest.
Po cestě jsme navštívili moji zélandskou rodinu. Petra na mě přiletěla se slepicí, tak jsem si poprvé v životě sáhla na slepici. Nebylo to tak hrozné.
Byli na Vánoce pryč a nabídli nám přespat u nich doma.
Tyto Vánoce si na stromku dali zase záležet.
Zašli jsme se podívat do muzea Te Papa na obří oliheň a pak pěkně na trajet a na jižní ostrov.
Piknik v Blenheim.
Trochu jsme si zapádlovali v Abel Tasman.
Někde na pláži západního pobřeží jižního ostrova.
Pancake rocks = palačinkové skály.
Jezero Wanaka.
A tak nevadilo by mi mít chatu někde okolo tady toho jezera. Žádný výšlap okolo se nevydařil, ale není všem dnům konec.
Blue Pools na řece Makarora.
Měli by tam otevřít univerzitu ať se tam mužem s Rubičem přestěhovat.
Voda ledová jak cip, přesně jak to mám ráda.
3 týdny, 5 lidí, jedna kára. Následky se někde museli projevit.
Další z těch lepších ubytování. Původní dům z osady na Otago Peninsula postaven někdy okolo 1890.
Albatros centrum.
Pár albatrosů tam lítalo. Ono to tak na téhle fotce nevypadá, ale jsou to obři. Ptáci s největším rozpětím křídel.
Na jedné z pláží jsem se zabavila vytvářením mořské panny.
Tak si tak pěkně sochám a najednou Reuben sedící vedle mě začne něco povykovat. Otočím se a asi 5 metrů za mnou sedí tuleň, který se vykolíbal z písečných dun, čumí na nás a pomalu se přibližuje. Málem jsem si nadělala do gatí. Pomalu jsme se odplížili dál a borec si to nakráčel do moře.
V Dunedinu jsme nemohli nenavštívit nejstrmější ulici na světě...
...a expozici motýlů.
Moeraki boulders.
A pak pěkně k nevětší hoře Zílandu, Mt. Cook.
Jezero Pukaki.
Tatuš a Mt.Cook.
Mt. Cook Village.
Mamka a Pukaki.
Poslední z ubytováních na jihu byl bývalý nádražní domek zrekonstruovaný podle původní podoby.
Rodičovské selfí.
Trochu nás to po zpáteční cestě na trajektu pohoupalo. Uvnitř to vypadalo hůř než se zdá. Dokonce i sklenice v lodním baru to porozbíjelo.
Příjezd do Hamiltonu za západu slunce po 6 hodinách jízdy s kocovinou. Yeaaah.
Poslední úpravy na kole, den před odletem.
Procházka kolem Hamiltonského jezera a baj baj.
Mega to uteklo.
Dala bych si ještě jedno kolo, ale teď je řada na mě dojet na návštěvu!
