pondělí 21. prosince 2015

Stastne a Vesele!



Divejte co mam! Zadara! Zase pres ty stranky, kam lidi davaji veco, co uz nechteji. Bozi.

Jinak uz mam tyden prazdniny, tak s Rubicem prazdninujem u more.

Kiwi Santa.

Vanoce stravime v Aucklandu s Reubenovyma rodicema, jeho trema sestrama, jejich manzelama a detma. Tak jsem se rozhodla detem darky vyrobit. 
Tohel je takova ta hra na rybare, kdy chytate ryby na magnet.

Jeste to vsechno nemam dodelane, dam sem fotky pozdeji az to dokoncim.

Taky skvely darek pro deti je domaci plastelina. Vyrabime to deckam ve skole na hrani. Musime vzdycky aspon jednou mesicne pridelavat novou, protoze ti nasi experti to vzdycky skoro vsechno sezerou. Tady je recept. 

Jeden hrnek mouky hladke, 
pul hrknu soli
1 hrnek vlazne vody
1 lzice oleje
2 lzicky vinneho kamene (k sehnani pry v DM drogerii nebo se pry da nahradit praskem do peciva, ale to nemam vyzkousene)
2 lzicky potravinarskeho barviva

Vsechno smichat a dat varit do neprilnaveho hrnce a porad michat. Bude se to prichytavat. Az to bude dost huste, nechte schladnout a pak poradne prohnette. Je toho kupa, je to levne a decka to milujou. Uschovavejte v uzavrene krabici.

Rodice od Reubena maji radi klasiku, tak jsem jim vypalila tu ceskou a vyrobila k tomu obaly.


Tak a to je letos vsechno decka. Takze stastne a vesele a hodne stesti do Noveho roku!

sobota 12. prosince 2015

Podivnosti

Vánoce na Zélandu jsou fakt divné. Už jen ty jejich stromy jsou hrozné příšery. 
Všude se potulují podezřelí Santové v těch teplých (dvojsmysl) oblečcích, i když už je léto v plném proudu, na vánočních trzích se místo svařáku prodává zmrzlina. Jediné, co je dobré, je přístup supermarketů, které začaly s tím vánočním nátlakem až minulý týden. Během nákupu vám rozdávají samé dobroty, když čekáte v dlouhé frontě u pokladny, tak vám rozdávají gumové bonbony, prý abyste tu frontu vydrželi, a když se dostanete k pokladně, tak z druhé strany chodí elfové a dávají vám do košíku ruzné věci, jako čokolády a tak zadara.

Hajlující Santa.

Na vánočním trhu jsme si koupili mini pingpong, je to boží.

Tohle je ovoce Loquat neboli Japonská mišpule neboli Čínská švestka. 
Fungují tady webové stránky, kde lidi nabízejí věci, kterých se chtějí zbavit nebo kterých mají hodně. Jako třeba Sarah, která má na zahradě strom s tímhle ovoce a už neví, co s tím. Už jsem takhle sehnala zadara kvítka do bytu a nějaké pracovní listy pro děcka a dřevo na postavení kompostu.
Mimochodem kompost je úplně skvělá věc. Máme minimálně o polovinu méně odpadu.

Další podivnost:
Sousedi se rozhodli odstěhovat a vzali si s sebou rovnou celý barák. První den ho celý zvedli a naložili na dva náklaďáky.

Druhý den ho rozřezali napůl.


Třetí den ho odvezli.

Nechali jen garáž a nějaký kumbál.

A pak jsem v jednom dni narazila na tohle:


Už jen dva dny v práci a pak volno až do února, juhuu.



neděle 29. listopadu 2015

Už jen dva týdny do letních prázdnin



Prodloužili mi smlouvu i na pristi rok! Yes!
A budu zase s těma malýma a budu mít ve třídě zase Zaana, toho mojeho nejoblíbenějšího žáka, ale taky Dunila z Ruska, toho co kouše.
Tady je důkaz. Chvilku jsem se nedívala a hned se zakous.

Tohle je komunikažní tabulka, díky které se s některýma děckama domlouváme.

Jeden z těch důležitějších obrázků, haha.

Minulý týden jsme byli na filmovém maratonu. 24 hodin v tomhle kině, 12 filmů.
Bylo to boží.
A když už mluvím o těch filmech, tak jsem zjistila, že Reuben nikdy neviděl Vinnetoua! Asi se není co divit, ale Vinnetou je pro mě jedna z věcí, u které předpokládám, že ji zná každý. Taky nikdy neslyšel o Edit Piaf a ani o Scorpions. Pustila jsem mu Wind of Change a nic! (No mami chápeš to???)

V pátek jsem žádala o další vízum. To současné mi končí 18.prosince. Měla bych ho snad bez problémů dostat, ale stejně držte palce. A pusťte si k tomu písničku.


sobota 14. listopadu 2015

Kia ora!

Tak mám za sebou měsíc v práci a pořád se mi tam líbí. Yes!

Tohle je můj nejoblíbenějsí žák. Krom toho, že je total roztomilý, tak neškrábe, nekouše a ani neječí.
Zastupkyně ředitelky mi řekla, že si je skoro jistá, že budou mít pro mě místo i příští školní rok, tak snad jo. Horší je, že vás každý rok šoupnou do jiného oddělení, takže je možné, že příští skončím na druhém stupni s těma stokilovýma obrama. To jsou chlapíci, kterým je až 21 let a když se naserou, tak to není vůbec žádná sranda. Ale tak taky by to byla zkušenost, že jo.

Měli jsme tam teď 2 poplachy. Jeden z těch starších kluků rád mačká ten červený knoflík na alarmu. To byste pak měli vidět ten cirkus. Spustí se siréna, která je přerušována hlášením: "Evakuujte budovu!", takže musíme všechny děcka sebrat a nacpat do jednoho rohu zahrady. Siréna jede cca 10 minut, dokud nepřijedou hasiči. Autisti se z toho můžou posrat a ředitelka tež, bo musí zaplatit 1000$ za výjezd hasičů.

Jinak jsem zjistila, že ne každý ví, co to je chlustanec. Psala jsem o tom v minulém příspěvku, že musím uklízet chlustance po Jaydenovi. Nevím, jestli to používáme jenom na Slezsku, ale pro ty, co to teda neví (Brňáci?), tak je to plivanec/flusanec, prostě obrovské množství slin, které Jayden rád rozmisťuje po zemi a občas třeba i do hrnku a pak to zas vypije. Je to gurmán.
Jayden je vůbec takový svůj. Nesnaší mít na sobě plínku (ani se mu nedivím), ale ani kalhoty. A třeba zrovna ve čtvrtek se rozhodl, že si je sundá, zrovna když jsme byli na procházce. To si tak jdete, libujete si, jak všchny děti pěkně jdou, žádné se nesnaží utéct a najednou jste na ulici s nahatým chlapcem, který s sebou třáská vztekem o zem, protože mu je chcete nasadit zpátky. Po pár pokusech a kopancích to vzdáte a zavoláte do školy, ať pro vás někdo přijede.
No prostě kopec srandy každý den.
Jak to tak po sobě čtu, ta to zní děsně, ale je to fakt víc chlama než nervy.

Tááákže...mám v pohodě práci, boyfrienda tež, spoko bydlení (čekuj níže), bydlím na Zélandu, což je samo o sobě awesome, ale nic není dokonalé, že jo. Je tu jedno jedno velké mínus, které mě straší ve dne v noci. Teda většinou spíš v noci...
Vždycky jsem šílela z pavouků. Jeden z nejhorších záchvatů jsem měla, když mě vzal Michal poprvé na houby. Byli jsme spolu jen pár měsíců a mě bylo blbé mu říct, že na houby nechodím, protože se bojím pavouků. Tak jsme vlezli do lesa a za chvíli jsme se dostali mezi malé smrky, které byly nasazené blízko u sebe a mezi něma asi tak milion pavučin. Panika ve mě narůstala a mě bylo jasné, co přijde. Uvízla jsem mezi těma stromkama, nemohla udělat krok ani na jednu stranu, byli prostě všude. Tak jako vždycky v těchto situacích se mi začalo těžce dýchat a můj mozek byl jak zamrzlý, neschopný logického uvažování. Takže jsem udělala co? Rozbrečela jsem se, jak malé děcko. Michal mě musel zachránit tak, že jsem zavřela oči, vzal mě za ruku a vyvedl z toho pekelného místa. Dost trapné, jenže mě je to v těch chválích úplně jedno.Vždycky jsem si přála mít tady tenhle oblek,
abych mohla chodit na houby a pavouci by na mě nemohli. 
S přibývajícím věkem je to ale lepší a lepší, už chodím na houby i bez obleku a dokonce i usnu v místnosti s pavoukem v rohu. No fakt, nekecám! Ale musí to být jen ten záchodový.
No prostě jsem tím chtěla říct, že můj život začal být mnohem jednodušší, sice se mi o pavoucích pořád aspoň jednou týdně zdá, ale jinak jsem se s něma celkem smířila.
Jenže...
S přestěhováním se na Zéland se do mého života vloudil nový nepřítel. A nutno říci, že vedle tohoto nového nepřítele je pro mě pavouk roztomilé domácí zvířátko. 

JO! Je to to odporné, na Zélandu všudypřítomné zvíře ŠVÁB.
Tenhle je celkem malý, má asi 3cm, proto jsem ho byla schopna vyfotit. Jednoho dne jsem ale vlezla do ložnice a málem mě vynesli nohama napřed. Na zdi byl sedmicentimetrový tlustý zmrd (to se nedá říct jinak), který si tam spokojeně stříhal mega dlouhýma tykadlama, takže působil ještě větší.
A já jsem udělala co? Předvedla jsem Reubenovi, jak takový fóbický záchvat vypadá.
Naštěstí nevylízají moc často, za dva měsíce jsem doma potkala dva, což je i tak dost. Vygooglila jsem si o nich pár informací. Prý umí lítat, což mě docela děsí, ono docela stačí, že jsou hrozně rychlí, takže není jednoduché je chytnout a odstranit. Dokážou běžet 5,5km/h, což je vzhledem k velikosti jejich těla, jako kdyby člověk dokázal běžet 330km/h. Existuje jich okolo 3500 druhů, z toho 11 druhů v Česku. Na Zélandu je potkáte ale mnohem častěji, protože většina domů je ze dřeva, stěny jsou duté a jim se tam moc líbí.
Třeba si na ně jednou taky zvyknu.

Jinak, když zrovna nešílím ze švábů, tak ve svém volném čase chodím na kurz maorštiny. I s mentálně postiženýma zpíváme maorské písničky, tak se mi hodí. Učí nás Maorka, které je 76 let, má 7 dětí, 21 vnoučat a 23 pravnoučat a je hrdá na to, že si pamatuje všechna jejich jména.
Je dobrá, já si nemůžu zapamatovat ani názvy dnů v týdnu. No posuďte sami.
Rāhina, Rātū, Rāapa, Rāpare, Rāmere, Rāhoroi, Rātapu.
A tak je to se vším. Maorština má jen 15 písmen (čeština jich má 45), takže všechna slova jsou si hrozně podobná. naštěstí potřebuju jen pár základních slovíček. Oni už ani sami Maoři neumí pořádně maorsky.

Koněčně jsme si koupili židle. Židle jsou děsně drahé, jedna nová stojí stovky dolarů a nejlevnější v bazaru 25 dolarů. Zato ten gauč stál jen 12 dolarů. Sice byl celý od chlupů a smrděl jak 5 mokrých psů, ale to v inzerátu zapomněli uvést. Tak jsem objevila skvělý trik, jak se zbavit smradu z věcí, které nejsou vyprat. Posypete je vrstvou jedlé sody, necháte působit hodinu, dvě a pak vysajete.

Tohle je můj objev roku. Český typ chleba ze sáčku.
Vám to asi moc neřekne, můžete mít tenhle chleba kdy se vám zlíbí, ale tady to mezi Čechama zvedlo značnou vlnu nadšení.

A když už jsme u toho jídla, tak tady máte recept na boží dýňový koláč.
Fakt ho zkuste, než vám skončí dýňová sezóna.


středa 28. října 2015

LSA

Tak po týdnu práce jako LSA = Learning Support Assistant, můžu říct, že to vůbec není tak hrozné, jak jsem myslela. Je to vlastně docela pohoda. Ve třídě máme 9 dětí. 8 kluků a jednu holku. 8 autistů a jeden opožděný vývoj. Ještě před pár dny naprosto děsivá představa. Být s 8 autisty v jedné třídě? To bych radši dělala dvanáctky u pásu. Jednou jsem měsíc hlídala 1 autistu a říkala jsem si, že nikdy více.
Jenže většinou, když řeknu nikdy, tak se to pak stane. Jedno z mých "nikdy" bylo, že bych nikdy nezůstala na Zélandu...
And here I am. Na Zélandu s autisty.
Ale jediný důvod, proč je to tak v pohodě je, že na těch 9 dětí je nás 5 dospělých. Jedna učitelka a 4 LSA. Je to mnohem klidnější než učit zdravé děti. V běžné třídě je až 30 děcek a jedna učitelka, to je prostě o nervy. S autistama to je sice občas divoké, nikdo z nich nemluví, tak se občas prostě nervnou a třeba hned první den mi pětiletý Zaan napařil 3 facky, Dunil mě každý den aspoň jednou kousne nebo škrábne, po Jaydenovi musím utírat ze země chlustance o velikosti kravince (to se nedá popsat, to byste museli vidět), všichni mají plínky, které měním několikrát denně a občas k nám zavítá z vyššího stupně dvacetiletý Cameron, aby si před náma mnul bradavky, ale pořád mám asi tak o 90% méně nervů, než když jsem učila na běžné základce a je to mnohem větší zábava než dělat s miminama.
A navíc nám platí 3 dolary extra za každou posranou plínku, kterou přebalíme. No kdo by to nechtěl dělat!

středa 21. října 2015

Mt. Karioi

O víkendu jsem Reubena vytáhla na výšlap. Myslela jsem si, že to bude taková pohodová procházka jak v Beskydech. Začínalo se pár metrů nad mořem a šlo se jen do výšky 756 m.n.m. Jenže jsem asi zapomněla, že jsem na Zélandu.


 Mt. Karioi, bývala sopka, už zpočátku nevypadala moc vlídně.

Za chvíli se vyčasilo a na okamžik to vypadalo na pěknou procházku.

Ale když jsme narazili na chyty na skále, tak jsem začala něco tušit.

Jakmile jsme vlezli do buše, tak jsme se ponořili po kotníky do bláta. Řetězy moc nepomáhaly, byly celé od bláta, tak to klouzalo jak sviňa. Samozřejmě jsem se vysekala a roztrhla jsem si kaťata.



Ke konci jsem měla bláto i ve vlasech. Ale stálo to za to.


Nahoře jsme potkali Inda, Rusa, Jihoafričana a strašilku nebo co to je.


Výhled na moře.

Domů jsme se dostali až večer a oba jsme odmítli vařit (jo hlavní jídlo je teď pro mě večeře), tak jsem svolila, že si dáme fish and chips, co máme u baráku. Poprvé a naposled jsem to měla v Irsku a málem jsem se z toho poblila. Teď mi z toho blbě nebylo, ale pořád si myslím, že je to pěkně hnusné jídlo. A to to tady má většina rodin na večeři aspoň jednou týdně. Se ale nedivím. Za 10 babek jsme dostali 4 velké kusy ryby, obří hromadu hranolek, dvě klobásy a 4 kusy něčeho, čemu tady říkají potato fritters. V pohodě by se z toho najedli 4 lidi. 
Jo a nevím teda, jestli je to specialita Zélandu, ale všude tady dostanete fish and chips zabalené do novin.

Konečně se mi podařilo vyfotit uklizenou kuchyň, tak tady to je.

sobota 17. října 2015

Mám práci!

Trvalo mi to přesně měsíc.
Hledání práce je práce sama o sobě. Zabere to neuvěřitelně moc času. 
Vůbec napsat životopis a navíc v angličtině mi trvalo neadekvátně dlouho. Stáhla jsem si příklady novozélandských životopisů a svědomím, že jsem imigrant bez novozélandského titulu jsem napsala 3 strany popisující veškeré mé zkušenosti. Naprosto spokojená s výsledkem své práce jsem životopis předala Reubenovi, aby mi opravil případné chyby.
STRÁVIL NA TOM HODINU! 
Myslela jsem, že mě klepne. Zase se mi vrátil ten pocit ze základky, kdy jsem se vztekala nad tím, proč sakra všichni nemluví stejným jazykem.
No co už. Tak jsem si řekla, že aspoň musím získat víc pracovních zkušeností na Zélandu. Jako dobrovolník jsem pomáhala vést prázdninový program pro děti migrantů. Ze čtyř dospělých jsem tam byla jediná, kdo má zkušenosti s dětmi a bohužel jsem moc nemohla zasahovat do programu, takže třeba na pátek byla naplánována návštěva 2 dollar shopu (obdoba českého obchodu "Vše za 30") a Burger Kingu. No škoda mluvit. 

Reubenova kolegyně mi doporučila zeptat se v univerzitní školce (školka pro děti zaměstnanců univerzity), že prý tam pořád hledají tzv. Relievers, což jsou lidi, kterým ředitelka školky zavolá, když někdo z učitelů onemocní apod. Tak jsem se tam zeptala, řekli mi, že jasně, že pořád někoho potřebují, tak ať vyplním formuláře, a že mě pozvou na interview jakmile mě prověří u policii (běžný postup na NZ). Jenže to prý pár týdnů trvá. Tak jsem rozeslala jsem životopis do ostatních školek, jestli třeba taky nehledají Relievers. V pátek jsem to rozeslala a v pondělí mi volali z jedné školky, jestli bych v úterý nemohla zastoupit jednu učitelku. V úterý jsem tam přišla a rovnou mi dali smlouvu. Bez pohovoru, bez prověření u policie. Zatím jsem tam byla 3x a příští týden jdu zase na dva dny, jenže to pořád není pořádná práce, nikdy nevíte, kdy vám zavolají, A navíc jsem zjistila, že mě to vůbec nebaví. V Zélandských školkách jsou totiž děti ve věku od 3 měsíců do 5 let. Všichni dokupy! Sice jsou mimina trochu oddělena od ostatních, ale v podstatě máte dohromady děcka, která zrovna začala chodit a děcka, co už umí psát. S těma většíma pohoda, s těma se dá aspoň hrát, ale ty menší...celý den jen jí, spí, brečí a kadí a vrcholem dne je plácání lopatkou do písku. Nechápu, jak to ty učitelky může bavit každý den.
A ani s těmi staršími to není kdovíjak zábavné. Moje úloha je být s děckama celý den venku. Zahrada je tam malinkatá a za chvilku se vám docela omrzí pořád předstírat jak vám strašně chutná ten dort/muffin/koláč, co vám děcka upekli z písku. Největším vzrůšem všech tří dnů bylo, když za mnou přišel čtyřletý George s pusou dokořán a vyděšenýma očima a nic neříkal. Až když jsem si k němu klekla, tak jsem viděla proč nemluví. Pakoš si do pusy narval šutr jak kráva a ten se mu tam vzpříčil. Vůbec nešel přes zuby dostat ven, ale nakonec jsme ho ještě s jednou učitelkou vyndaly. Chtěla jsem ho vyfotit, ale asi by mi to neprošlo.

Hned druhý týden po příjezdu do Hamiltonu jsem se registrovala v centru pro imigranty, kde jsem se dostala do projektu Immigrant Employment Project. Tento projekt pomáhá imigrantům se vzděláním a zkušenostma navázat kontakty v jejich oboru a získat práci. Přes ně jsem dostala kontakt na jednu učitelku, která mi nabídla chodit do její třídy jako dobrovolník k maorskému klukovi z rodiny, která jej děsně zanedbávala, a tak ve 3. třídě ještě pořádně neumí číst a počítá příklady typu dvě žlutá jabka a jedno červené jabko, kolik máš dohromady jablek. Tak bych získala zkušenost jako Teacher Aide (asistent učitele). Byla jsem tam zatím jen jednou. Kauri (tak se ten kluk jmenuje) mě po pěti minutách objal, dal mi pusu a řekl mi, že mě miluje. 
Tohle je ta třída. Povšimněte si chybějící obuvi. To není z finančních důvodů, to je prostě Zéland.

I v té školce většina děcek lítá po zahradě a v tom studeném písku boso, lozí tam po stromě, často tak vysoko, že na ně nedosáhnu, jako hračky mají klacky, se kterýma lítají jak splašení. To by u nás prostě neprošlo.
Jeden den mě po obědě strčili do třídy s miminama. Bylo jich tam asi 7, z toho dvě úplně malé, které jen leží, pár jich umělo lozit a pár už i chodit. Ty větší zrovna dojedly a měly špagety úplně všude, na oblečení, ve vlasech, špagety byly všude na stole na zemi, tak to bylo třeba uklidit, jenže do toho ty dvě ležící mimina řvaly jak urvané. Jsem myslela, že zdrhnu. Byla jsem tam jen já a ještě jedna učitelka, která zrovna přebalovala plínky. Tak jsem vzala to jedno řvoucí mimino, chvíli jsem ho pochovala, přestalo brečet, tak jsem ho zas položila, abych vzala to druhé, jenže to první začalo hned zas brečet a do toho ty ostatní tam lozily mezi těma špagetama a mě se chtělo lehnout si na zem a řvát taky při té představě, že v tomhle budu muset přežít dalších 5 hodin.
NAŠTĚSTÍ asi viděli mé zoufalství, takže po 15 minutách za mnou přišla jedna učitelka a zeptala se mě, jestli si to s ní chci vystřídat. S radostí jsem šla zase radši ochutnávat pískové dorty.

Ale zpátky k té škole, kde jsem byla jen jednou. Byla jsem domluvená, že tam budu chodit párkrát týdně, ale co čert nechtěl, našla jsem si práci :)
Rozesílání emailů s mojim životopisem moc k ničemu nevedlo, tak jsem začala objíždět školy osobně a dávat jim životopis osobně. V pondělí jsem zavezla životopis do jedné školy pro děti s mentálním postižením. Moc jsem netoužila tam pracovat, radši bych počítala jabka a hrušky s Kaurim, ale práci potřebuju že jo. Ve středu mi volali, jestli bych nemohla přijít v pátek na pohovor, no a v pátek už jsem podepisovala smlouvu. Budu asistent učitele u prvňáků. Ve třídě je 9 žáků, jedna učitelka a dvě nebo 3 asistentky. Je to jen částečný úvazek, 5 hodin denně a zatím jen do konce školního roku, tzn. do 15. prosince, ale to je dobře. Když to bude moc naprd, tak tam nebudu muset zůstat.
Začínám ve středu, tak držte palce.

neděle 4. října 2015

Třetí týden v Hamiltonu

Jaro je v plném proudu.

Sedmikrásky jsou všude, tak místní učím, jak jsou zdravé.

Jinak musím říct, že Hamilton není zas tak špatný, jak jsem si po prvním týdnu myslela.
Začíná se mi tu líbit.
V místním muzeu mají fotku Hamiltonu ze začátku 20. století.

Takhle vypadá hlavní třída dnes.

Součástí muzea je i art galerie a tohle je moje nejoblíbenější dílo. Jmenuje se Double Bag Ballet (balet dvou tašek)


Máme tu i jezero.

A kolem jezera Eukalypty.

A v jezeře ptáka Pukeko.

A taky tu máme nejkrásnější kruháč na světě.

Dokonce nás tu poctila i návštěva až  z Palmy!

A pak jsme měli další návštěvu, Reubenova kámoše, který dělá pro NZ armádu.
Dovezl nám balík jídla, který dostávají, když jsou v terénu a má jim vystačit na 24 hodin. Jako nemají se vůbec špatně.

Reuben v nové práci. Od listopadu začíná učit, tak se připravuje.

A tohle bude učit.

S rodinou z Wellingtonu jsem pořád v kontaktu. Děcka teď mají dva týdny prázdniny ve škole, tak vyrazili na farmu za babičkou, která bydlí necelou hodinu od Hamiltonu. 
Jela jsem je navštívit.


Vzali mě na prohlídku farmy. Jeli jsme dlouho autem a pořád jsme byli na jejich pozemku, mají 1000 býků a spoustu ovcí.

Boso, jako každé správné kiwácké děcko.

Vyhlížení dědy Joea, který tak trochu zapomněl, že na něj čekáme a zatoulal se ve svých polích

Babička mě poslala na zahradu ať si natrhám citróny a grepfruity.


Citróny jak dělo!


Domů jsem jela se slušnou výsluškou. Kromě ovoce mi babča nabalila ještě jehněčí maso a ze zahrady mi odkopla mátu. Což mě konečně donutilo okopat záhon a zasadit pár bylin.

 No a co tady celé dny dělám? Hledám práci, což je ta nejhorší práce na světě. Chci zůstat ve školství, ale protože tady momentálně nemůžu učit (musela bych si udělat jeden rok školy, což by mě stálo jako nerezidenta půl mega), tak to zkouším jako asistent pedagoga a tak. Do toho obíhám různé organizace, abych poznala co nejvíc lidí a získala co nejvíc kontaktů. Příští týden dobrovolničím na prázdninovém programu pro děcka imigrantů, chodím na kurz angličtiny a chci se přihlásit na kurz maorštiny, protože každý učitel tady musí znát alespoň základy. Třetina inzerátů nabízející práci ve školství vypadá takhle:

 Kaiako kura potiki Tau 3–4, He turanga tuturu, permanent. E rapu ana too maatou Wharekura ki teetehi kaiako reehita. Ko te hiahia me matatau ki te Mita o Maniapoto, Te Reo Māori me ngoona tikanga. Me maatau moohio te kaitono ki te Marautanga o Aotearoa me te whakahaere i ngaa momo aromatawai mo te reanga potiki. He Wharekura puumau ki too maatou taonga tuku iho o Maniapoto. Ara me kaha whanake aa taatou akonga i roto i ngaa momo akoranga.

Ko te ra aukati ko te Raahina te 11 o Whiringa-aa-nuku, 3pm. Tonoa mai to taatai pumanwa (CV) me teetehi reta tono ki te Tumuaki; emeera tkkmop@xtra.co.nz. Mehemea he paatai tau waea mai ki te Tumuaki; (027) 301 0059 tuku emeera raanei. Ka tukuna ngeetehi peepa whaakakii mo te turanga nei.