Tak mám za sebou měsíc v práci a pořád se mi tam líbí. Yes!
Tohle je můj nejoblíbenějsí žák. Krom toho, že je total roztomilý, tak neškrábe, nekouše a ani neječí.
Zastupkyně ředitelky mi řekla, že si je skoro jistá, že budou mít pro mě místo i příští školní rok, tak snad jo. Horší je, že vás každý rok šoupnou do jiného oddělení, takže je možné, že příští skončím na druhém stupni s těma stokilovýma obrama. To jsou chlapíci, kterým je až 21 let a když se naserou, tak to není vůbec žádná sranda. Ale tak taky by to byla zkušenost, že jo.
Měli jsme tam teď 2 poplachy. Jeden z těch starších kluků rád mačká ten červený knoflík na alarmu. To byste pak měli vidět ten cirkus. Spustí se siréna, která je přerušována hlášením: "Evakuujte budovu!", takže musíme všechny děcka sebrat a nacpat do jednoho rohu zahrady. Siréna jede cca 10 minut, dokud nepřijedou hasiči. Autisti se z toho můžou posrat a ředitelka tež, bo musí zaplatit 1000$ za výjezd hasičů.
Jinak jsem zjistila, že ne každý ví, co to je chlustanec. Psala jsem o tom v minulém příspěvku, že musím uklízet chlustance po Jaydenovi. Nevím, jestli to používáme jenom na Slezsku, ale pro ty, co to teda neví (Brňáci?), tak je to plivanec/flusanec, prostě obrovské množství slin, které Jayden rád rozmisťuje po zemi a občas třeba i do hrnku a pak to zas vypije. Je to gurmán.
Jayden je vůbec takový svůj. Nesnaší mít na sobě plínku (ani se mu nedivím), ale ani kalhoty. A třeba zrovna ve čtvrtek se rozhodl, že si je sundá, zrovna když jsme byli na procházce. To si tak jdete, libujete si, jak všchny děti pěkně jdou, žádné se nesnaží utéct a najednou jste na ulici s nahatým chlapcem, který s sebou třáská vztekem o zem, protože mu je chcete nasadit zpátky. Po pár pokusech a kopancích to vzdáte a zavoláte do školy, ať pro vás někdo přijede.
No prostě kopec srandy každý den.
Jak to tak po sobě čtu, ta to zní děsně, ale je to fakt víc chlama než nervy.
Tááákže...mám v pohodě práci, boyfrienda tež, spoko bydlení (čekuj níže), bydlím na Zélandu, což je samo o sobě awesome, ale nic není dokonalé, že jo. Je tu jedno jedno velké mínus, které mě straší ve dne v noci. Teda většinou spíš v noci...
Vždycky jsem šílela z pavouků. Jeden z nejhorších záchvatů jsem měla, když mě vzal Michal poprvé na houby. Byli jsme spolu jen pár měsíců a mě bylo blbé mu říct, že na houby nechodím, protože se bojím pavouků. Tak jsme vlezli do lesa a za chvíli jsme se dostali mezi malé smrky, které byly nasazené blízko u sebe a mezi něma asi tak milion pavučin. Panika ve mě narůstala a mě bylo jasné, co přijde. Uvízla jsem mezi těma stromkama, nemohla udělat krok ani na jednu stranu, byli prostě všude. Tak jako vždycky v těchto situacích se mi začalo těžce dýchat a můj mozek byl jak zamrzlý, neschopný logického uvažování. Takže jsem udělala co? Rozbrečela jsem se, jak malé děcko. Michal mě musel zachránit tak, že jsem zavřela oči, vzal mě za ruku a vyvedl z toho pekelného místa. Dost trapné, jenže mě je to v těch chválích úplně jedno.Vždycky jsem si přála mít tady tenhle oblek,
abych mohla chodit na houby a pavouci by na mě nemohli.
S přibývajícím věkem je to ale lepší a lepší, už chodím na houby i bez obleku a dokonce i usnu v místnosti s pavoukem v rohu. No fakt, nekecám! Ale musí to být jen ten záchodový.
No prostě jsem tím chtěla říct, že můj život začal být mnohem jednodušší, sice se mi o pavoucích pořád aspoň jednou týdně zdá, ale jinak jsem se s něma celkem smířila.
Jenže...
S přestěhováním se na Zéland se do mého života vloudil nový nepřítel. A nutno říci, že vedle tohoto nového nepřítele je pro mě pavouk roztomilé domácí zvířátko.
JO! Je to to odporné, na Zélandu všudypřítomné zvíře ŠVÁB.
Tenhle je celkem malý, má asi 3cm, proto jsem ho byla schopna vyfotit. Jednoho dne jsem ale vlezla do ložnice a málem mě vynesli nohama napřed. Na zdi byl sedmicentimetrový tlustý zmrd (to se nedá říct jinak), který si tam spokojeně stříhal mega dlouhýma tykadlama, takže působil ještě větší.
A já jsem udělala co? Předvedla jsem Reubenovi, jak takový fóbický záchvat vypadá.
Naštěstí nevylízají moc často, za dva měsíce jsem doma potkala dva, což je i tak dost. Vygooglila jsem si o nich pár informací. Prý umí lítat, což mě docela děsí, ono docela stačí, že jsou hrozně rychlí, takže není jednoduché je chytnout a odstranit. Dokážou běžet 5,5km/h, což je vzhledem k velikosti jejich těla, jako kdyby člověk dokázal běžet 330km/h. Existuje jich okolo 3500 druhů, z toho 11 druhů v Česku. Na Zélandu je potkáte ale mnohem častěji, protože většina domů je ze dřeva, stěny jsou duté a jim se tam moc líbí.
Třeba si na ně jednou taky zvyknu.
Jinak, když zrovna nešílím ze švábů, tak ve svém volném čase chodím na kurz maorštiny. I s mentálně postiženýma zpíváme maorské písničky, tak se mi hodí. Učí nás Maorka, které je 76 let, má 7 dětí, 21 vnoučat a 23 pravnoučat a je hrdá na to, že si pamatuje všechna jejich jména.
Je dobrá, já si nemůžu zapamatovat ani názvy dnů v týdnu. No posuďte sami.
Rāhina, Rātū, Rāapa, Rāpare, Rāmere, Rāhoroi, Rātapu.
A tak je to se vším. Maorština má jen 15 písmen (čeština jich má 45), takže všechna slova jsou si hrozně podobná. naštěstí potřebuju jen pár základních slovíček. Oni už ani sami Maoři neumí pořádně maorsky.
Koněčně jsme si koupili židle. Židle jsou děsně drahé, jedna nová stojí stovky dolarů a nejlevnější v bazaru 25 dolarů. Zato ten gauč stál jen 12 dolarů. Sice byl celý od chlupů a smrděl jak 5 mokrých psů, ale to v inzerátu zapomněli uvést. Tak jsem objevila skvělý trik, jak se zbavit smradu z věcí, které nejsou vyprat. Posypete je vrstvou jedlé sody, necháte působit hodinu, dvě a pak vysajete.
Tohle je můj objev roku. Český typ chleba ze sáčku.
Vám to asi moc neřekne, můžete mít tenhle chleba kdy se vám zlíbí, ale tady to mezi Čechama zvedlo značnou vlnu nadšení.
A když už jsme u toho jídla, tak tady máte recept na boží dýňový koláč.
Fakt ho zkuste, než vám skončí dýňová sezóna.
