Tenhle příspěvek jsem začala psát už asi 5x. Chtěla jsem jej začít tím, že jako předsevzetí do Nového roku si dám "psát blog aspoň 2x za měsíc", ale znám se, takže to prostě jen zkusím častěji.
Už ani nevím, co všechno jsem sem chtěla napsat a tak jen shrnu ty nejdůležitější změny a události.
V červenci jsem měla IELTS - ty zkoušky z angličtiny, které jsem potřebovala udělat, abych se dostala na výšku. Už ani nevím jestli jsem to tady popisovala. Zkouška se skládá ze 4 částí - rozhovoru (asi 15 minut), poslechu, porozumění čtenému textu a písemné části (asi 3 hodiny bez přestávky). Maximální počet bodů z každé části je 9. Já jsem potřebovala z každé části dostat alespoň 7. No nebudu vás dál napínat. Prostě jsem to nedala. Chyběl mi půl bodu. PŮL BODU!!! Z poslechu jsem měla 8,5, z porozumění čteného 8, z rozhovoru 7 a z písemné části 6,5. Ono jde ten test opakovat každý měsíc, ale jazyk se tak rychle nezlepšuje, tak jsem si řekla, že budu trénovat psaní a zkusím to znova příští rok.
A tak jsem dál pracovala s autistama a odpoledne jsem hlídala Sian a Rhyse. V práci to šlo od jedné k pěti, lidi se kterýma jsem dělala byli absolutně nekompetentní a ještě k tomu zakomplexovaní. A tak jsem zatnula zuby a vydržela to, protože jsem věděla, že po Novém roce budu už v jiném týmu.
Hlídat Sian a Rhyse bylo v pohodě, občas jsem je zašla podpořit na nějaký ten zápas, ale jinak už mě to moc nebavilo, tak jsem tam v polovině prosince skončila.
Někdy v říjnu jsem se pustila do malování pokojů. Jeden z nich měl pěkně hnusnou tapetu. Trvalo mi 3 dny ji seškrábat. Což mi dalo dost času přemýšlet o tom, proč vlastně lidi používají tapety. Napadlo mě jich několik, ale žádný nebyl dost dobrý to, aby to stálo za to strhávání. Prostě ne.
Hotovo. Připraveno pro naše a segru, kteří nás přijeli navštívit v prosinci (ale o tom až v dalším příspěvku, projeli jsme celý Zéland, tak je fotek milion).
Tak jsem se v říjnu starala o jednoho kluka z práce. Je mu 6, ale mentálně tak 2,5. Měla jsem ho doma na 2 noci a už vím, co se skrývá za všema těma cool fotkama dětí co jejich rodiče dávají na facebook a instagram. Celý den musíš být furt ve střehu, na chvíli se otočíš a už stojí židli a vyndává všechny věci ze skříňky, včetně velkých těžkých sklenic. Na záchod si jej musíš vzít s sebou jinak ti rozleje hnojivo, které si tak pracně vyrábíš, po celé terase a tak. No prostě večer, když po půl hodině uspávání usne, a ty náhodou neusneš vedle něj, si konečně sedneš a pak zase vstaneš a jdeš pouklízet ten bordel, co jste za jeden den vyrobili, umýt nádobí, vyprat atd. A ráno pěkně odznova.
Tak si říkáš, že ho radši vezmeš na výlet do přírody.
Ale co se nestane. Auto potřebuje do servisu a v servisu vám dají náhradní auto - totálně novou Hondu s velkým na palubní desce, abyste auto vrátili v původním stavy, tzn. celé uklizené a naleštěné.
Pak zrovna v době oběda hrozně prší a vám nezbyde než jíst v autě. Drobky byly to nejmenší. Ony si děti při jezení banánů umí úplně dokonale zasrat ruce a pak jak rady na všechno sahají a objevují, tak to vetřou pěkně do sedačky, na každý kousek oblečení jejich i vašeho, no a pak se ujistí, že nevynechají jediný knoflík na palubní desce.
Po výletu přišel obtížný úkol - vyčistit celé auto co nejrychleji a zároveň se ujistit, že se Marcusovi nic nestane, nic nerozbije nebo neuteče, když zrovna nedáváte pozor. Zaměstnat jej něčím na dýl než 2 minuty je nadlidský úkol. Naštěstí Marcus objevil moji vrtačku a vypadal dost nadšeně, tak jsem mu dala kus dřeva a doufala, že si s tím vystačí a neudělá pár děr do toho půjčeného auta zrovna když se nebudu dívat. Myslím, že s vrtačkou obešel každý kousek dřeva v garáži, ale auta se nedotkl a vydržel tam tak dlouho, dokud se nevybila baterka ve vrtačce.
Takže jsem spokojeně jela vrátit půjčené, teď už naleštěné fáro a vyzvednout si tu svoji plechovku. Jedu, jedu, na červené se otočím dozadu, abych zkontrolovala Marcuse, který si rád za jízdy otevíral dveře (dětská pojistka v tomhle autě byla dost na nic), a málem mě trefila pepka! Marcus měl celý obličej od krve, protože si rozškrábal strup na nose a pomaloval tou krví celé okno. Takže jsem zas jela zpátky dom umýt okno a na cestu do servisu jsem si radši nabalila okenu a hadru.
Na to jak jsem si myslela jakou už mám s dětma praxi, mě ty dva dny totálně oddělaly.
A co dál?
Opět jsem se letos zúčastnila filmového maratonu. 24 hodin v kině. Boží! Viděla jsem asi 12 filmů a rozhodně doporučuju dva - Roar a Drahá maminka.
Taky jsem v srpnu začala s crossfitem a docela mě to chytlo. Poprvé v životě jsem u sportu vydržela dýl jak týden. A pokroky jsou znát. Největší radost mi udělalo, když jsem poprvé v životě vyšplhala po laně. Jedna velice empatická paní učitelka ze základky mi po jednom neúspěšném pokusu o šplh oznámila, že mám místo svalů tvaroh. Motivace jak cip.
Ale dneska bych jí ukázala!
No a jak už jsem říkala, tak v prosinci tu přijeli naši se ségrou. Přijeli v úterý a ve středu mi nečekaně volali z univerzity a pozvali na pohovor v pátek. Klasika. Tu asi fakt nikdo neplánuje nic dopředu. Prostě v pátek jsem šla na pohovor, tam mi řekli, že mě berou s podmínkou, že do konce února udělám ty zkoušky z angličtiny, a že za 3 týdny nastupuju. Tak jo no. To byl zrovna poslední den v práci před prázdninama, tak jsem jim rovnou oznámila, že už se po prázdninách nevrátím.
Naši odjeli 8. ledna a já jsem šla první den do školy hned 9. Organizace po kiwáckém způsobu, takže žádná, heslo asi = ono se to prostě nějak udělá. Takže žádné emaily s důležitýma informacema jako, kde a kdy si zařídit ID kartu, kdy zaplatit poplatky za školu apod. Po třech dnech na výšce jsem zjistila, že vlastně ještě nejsem pořádně zapsaná, protože jsem jim neukázala originál kopii mojeho diplomu. A proč asi, nikdo ho po mě nechtěl! No a pak ještě jedna paní na studijním zapomněla zmáčknout nějaké tlačítko, takže trvalo týden než jsem dostala přístup na stránky se všema informace potřebnýma ke studiu - rozpis předmětů, rozvrh, knížky které si máme pořídit, informace k esejím, které už máme odevzdat příští týden atd. atd. Prostě o nervy.
Na druhou stranu ten program, který studuju, učitelství pro základní školy, vypadá dost dobře a vypadá to, že se něco fakt naučím. Což se o výšce v Brně říct nedá.
Škola je to jen na jeden rok, ale za to to vypadá dost intenzivně. Esejí miliarda, hodně praxe na školách a lektoři kvalitní.
Zatím jsem zapsaná jen do letní školy, která je na 6 týdnů a je povinná. Potom se uvidí, jestli dám ty zkoušky z angličtiny. Když jo, tak jdu do prvního semestru a když ne, tak smůla budu muset skončit, ale ta letní škola už se mi bude počítat, takže bych ji nemusela dělat znovu příští rok. Takže tak.
Dost jsem se zhoršila ohledně plastů. Cestovat bez nich asi jde, ale byl by to maras na přípravu, takže jsem si dovolila to neřešit, ale teď jsem zpátky doma, tak žádné výmluvy.
Můj dnešní nákup.
Koupila jsem 2 věci v plastu. Šámpón, který si doma sice můžu sama vyrobit nějak, ale na to teď už prostě nemám čas, a kartáčky. ty jsem zkoušela bambusové, ale bolely mě z nich dásně.
Jinak spoustu věcí nakupuju na váhu do zavařovaček.
Jooo a málem bych zapomněla na jeden z těch větších zážitků konce loňského roku. Galerie umění v Aucklandu.
V příštím díle:
Válovi na Zélandu
