Hlásím se zpět.
Před týdnem jsem přebalila poslední plenku a pověsila tak kariéru nanny na hřebík.
Doma jsem pak všechno před odjezdem vyprala, abych se zbavila blech. Ano čtete dobře, chytla jsem od mých zvířecích spolubydlích blechy. Nebo minimálně jednu. Tu jsem zabila a od té doby byl klid, žádný nový štípanec (štípance od blech jsou fakt pekelné, nejdřív jsem si myslela, že mám nějakou nemoc). Ještěže už jsme odtamtud vypadli. Podivné ale je, že Mišan neměl ani jeden štípanec...
Jeli jsme se ještě rozloučit s Brycem, který nás pozval na večeři k sobě domů. Což v praxi vypadalo tak, že čtvrt hodiny před plánovanou večeří přišla sms, jestli se můžem stavit do obchodu pro korpus na pizzu a pár dalších věcí. Novozélanďani jsou prostě pohodáři a moc věci neřeší. Např. změna majitele auta trvá jen pár minut klikání na netu a ani k tomu nepotřebujete původního majitele. Prostě si na sebe auto přepíšete a původnímu majiteli pak přijde dopis, že auto bylo přepsáno. Pokud s tím nesouhlasí, tak prostě zavolá na úřad a zruší to.
Ale kromě toho, že jsou flegmoši, tak jsou taky dost pracovití. Spousta lidí tady maká 6 dní v týdnu a vůbec jim to neva.
Ze spojení povahových vlastností a nedostatku času asi vyplývá to, že mají doma bordel jak v tanku (pokud teda nejsou prachatí a nechodí jim několikrát měsíčně uklízet Pušpa z Indie jako těm, u kterých jsem hlídala). Tam, kde jsme bydleli měli psi syrové maso a kosti na zemi, jejich chlupy byly všude a borci tam normálně chodili boso. Prostě fekal.
Ale to jsem trochu odbočila. V sobotu jsme naládovali Míšovu Lucinu a vyjeli vstříc lepším zítřkům. Na cestu do Palmerstonu jsme měli 4-5 dní, takže jsme i trochu pocestovali. Michal už postupně dává fotky na svůj blog, tak je sem nebudu dávat znova. Čekuj zde
Akorát k tomu dodám, že výpary ve městě Rotorua rozhodně nesmrdí po spálené slámě, ale jako zkažená vajíčka. Tento silný zážitek přebila pondělní noc, kdy jsme za tmy hledali místo na přespání (spali jsme v autě). Cesta šílená, úzká, v mnoha místech jen pro jedno auto, z jedné strany skála, z druhé propast a dole obří řeka, občas nám cestu zkřížila divoká koza, občas obří šutr ve velikosti pračky, jindy něco velkého černého, pohybujícího se směrem k autu, z čehož se nakonec stala lama. No jet tam sama, tak mám plná kaťata.
Nakonec jsme sjeli z hor dolů k řece. Moc dobře se mi nespalo, z venku byly slyšet dost divné zvuky. Někdy po půl noc jsem se probudila, protože se celé auto kývalo do všech stran. V rozespalosti jsem si představovala nějaký nadpřirozený úkaz nebo divoké kozy trkající do auta, což ale nesedělo s hrobovým tichem. Asi po minutě to přestalo a já jsem tak přežila své první zemětřesení. Hustý co?
Teď už jsme v Palmerstonu, bydlíme u studentů veteriny (mají hodně rádi zvířátka a věřím, že v tom bordelu se jim podaří vypěstovat i nové druhy) a mě čekají už docela obvyklé povinnosti zélandské: koupit si auto, najít si práci a bydlení.
